Sbírka kázání

Text: L 24,36-49 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, první den po sobotě byl pro Ježíšovy učedníky a učednice plný znepokojivých, vzrušujících událostí, a to ještě překvapením ani zdaleka nebyl konec! Temnota Velkého pátku, zděšení, zklamání a veliký zármutek, to všechno nezmizelo naráz. Proměna nevěry v důvěru není snadná a už vůbec ne automatická záležitost; to dosvědčuje evangelium velmi zřetelně. Ti, kteří chodili s Ježíšem, to měli po jeho smrti těžké. Po krvavé likvidaci milovaného učitele byli v šoku. Vždyť všechny jejich naděje spojované s Ježíšem se rázem obrátily v prach.

Text: L 24,13-35 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, dva zarmoucení a zklamaní učedníci opouštějí Jeruzalém, aby se tam v závěru vyprávění co nejrychleji vrátili se svým podivuhodným svědectvím. I když to na sto procent vypadalo, že v Jeruzalémě už „není co řešit“ a všemu je konec, přece právě tam začne něco úplně nového! Pán Bůh se těch míst, která vyvolil – a o lidech to platí též! – jen tak nevzdává, neopouští je, má s nimi dál své plány, i když třeba naše oči vidí jen totální prohru, i když se zdá, že z tohohle uschlého dřeva už žádný výhonek nevyraší, že tady už nikdy nikomu pšenka nepokvete. Učedníci opustili Jeruzalém, kde prožili hrozný šok a zklamání, ale budou se tam muset zase vrátit, aby mohli být účastníky úplně nových věcí.

Text: L 24,1-12 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, ženy, které Ježíše během jeho služby věrně doprovázely, nemohly ani dospat, a tak již brzy ráno vyrazily k jeho hrobu. Toužily svému mrtvému Mistrovi prokázat aspoň poslední službu lásky. Přiznám se, že často obdivuji ženský smysl pro praktickou stránku věcí, tu úžasnou schopnost vědět si rady i v situacích, kdy se muž zarazí a neví, kudy kam, a začne zmatkovat a nebo jen nerozhodně přešlapuje na místě. Ježíšovy učednice hned za časného jitra vyrazily, aby udělaly, co ještě udělat mohly, to poslední, co v takové situaci zbývalo. Jenže den jim nezačal dobře. Hrob našly otevřený a Ježíšovo mrtvé tělo bylo pryč.

Text: L 23,39-43 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, když se zkusím na pašijový příběh podívat očima současného čtenáře a milovníka dramatických příběhů, napadá mě, že v sobě závěr Ježíšovy pozemské pouti nese spoustu prvků dnes oblíbeného žánru thrilleru. Bylo asi jen otázkou času, kdy to napadne i filmaře; slavný herec a režisér Mel Gibson natočil film Umučení Krista, který opravdu není vhodný pro slabší povahy a žaludky.

Text: L 19,28-44 Kazatel: František Plecháček

Ježíš byl vítán jako král, o tom není sporu. A nemusel kvůli tomu vést nákladnou volební kampaň ani kolem sebe rozhazovat hrsti zlaťáků. Pláště, které před něho kladli na cestu, i hlasité radostné volání, to všechno jasně svědčí o veliké úctě, jaké se u zástupu těšil. Říkám si, co by asi dal aspoň za malý kousek takové nepředstírané úcty a nefalšované radosti takový Herodes (nebo Pilát)! K Jeruzalému se blíží Král. Ale něco tady nehraje... Co to oslátko? Hodí se něco takového k panovníkům? Na osla vsedne nějaký král snad možná v pohádce, když se v přestrojení chystá na tajný průzkum, jak se vlastně daří obyvatelům jeho říše. Ale který panovník by použil oslíka ve chvíli slávy a triumfu?

Text: L 4,16-30 Kazatel: Miloš Ferjenčík

Podle Lukáše bylo na počátku Ježíšovy činnosti kázání v Nazaretě. A to, jak jsme slyšeli, nebyla žádná poklidná chvilka ve svatostánku, ale pořádný konflikt. Ježíš, v té době asi třicetiletý, před časem pokřtěný Janem zvaným Křtitel, nedávno třikrát neúspěšně pokoušený ďáblem v poušti, připravený ke splnění svého poslání, předstupuje před shromáždění svých souvěrců z Nazareta. Je rozhodnut nechat se poznat. Veřejně vyslovit, kým skutečně je. Učinit coming out před lidmi, kteří ho odmala znali, a které on odmala znal. ‚Duch Hospodinův mne pomazal. Poslal mne, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘

Text: J 5,19-30 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, jak by se asi dal nejstručněji vyjádřit obsah Ježíšovy řeči, jejíž první část máme dnes před sebou? O čem svědčí? O absolutní jednotě a sounáležitosti Syna s nebeským Otcem, o jednotě v lásce i spravedlnosti. Mezi Otcem a Synem neexistují žádná napětí a rozpory, žádné nevyřešené problémy, nic, co by se mohlo stát zdrojem roztržky.

Text: J 4,27-42 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, pokračujeme tam, kde jsme minulou neděli skončili. Ježíš vedl ženu Samařanku krok za krokem, až jejich rozhovor dospěl do žádoucího finále. Samařanka vyjádřila svou víru v příchod Božího Mesiáše. A Ježíš před ní odhalil svou pravou identitu: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom se vrátili učedníci; napadá mě, že skoro nevhodně, příliš brzy. I když se divili, s kým se to dal jejich Mistr do řeči – cože, on mluví se ženou, a ještě k tomu z těch, které my moc nemusíme?! – neodvážili se vyrušovat. Rozhovor už byl ostatně u konce. Žena se vrátila do města.

Text: J 4,1-26 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, v tomhle evangelijním příběhu došlo k zdánlivě úplně obyčejné věci: k setkání. Ovšem k setkání navzdory skutečnosti, že spolu jisté dvě skupiny lidí nemluví a nestýkají se, navzdory tomu, kdo koho nemá rád a nesnáší, navzdory všem z generace na generaci pečlivě předávaným předsudkům a animozitám. Však z toho taky byla samařská žena v šoku, když ji Žid Ježíš oslovil a požádal o vodu. „Židé se totiž se Samařany nestýkají,“ vysvětlí nám pro jistotu evangelista, aby nebylo pochyb, že tohle setkání je neobyčejné. Ale které setkání s Ježíšem by mohlo být „obyčejné“?

Text: Mt 3,13-17 Kazatel: František Plecháček

Milé sestry, milí bratři, po zprávě o Ježíšově narození, útěku do Egypta a stěhování do Galileje, se v Matoušově vyprávění Ježíš znovu objevuje z ničeho nic už jako dospělý. Přišel za Janem a Jan poznal, kdo před ním stojí a žádá ho o křest. A snažil se velmi energicky Ježíšovi jeho úmysl rozmluvit: „Já bych potřeboval být pokřtěn od tebe; a ty jdeš za mnou? To přece nejde!“