Kázání 16. prosince 2018

Milé sestry, milí bratři, dnes se prozatím rozloučíme s Jakubem výkladem oddílu, který se docela hodí do adventního času. Stojí za to se trochu porozhlédnout, které výrazy se tu vyskytují nejčastěji. Na jednu stranu jsou hojně zastoupena slova vyjadřující „vytrvalost, trpělivost, dlouhý dech.“ Na druhou stranu se tu několikrát, celkem pětkrát objeví slovo „Pán“, z toho dvakrát ve spojení s výrazem „parúsia“, tedy příchod. A k tomu třikrát slůvko „hle“, které je takovým znamením pro čtenáře a posluchače: „Dávejte dobrý pozor na to, co říkám!“
Pozornost adresátů Jakubova listu – i pozornost nás všech! - se má cele soustředit na Pána, který přichází. Jemu náleží soud. On s definitivní platností rozhodne, co je dobré a odpovídá Boží vůli, a má tak i přístup do nového věku – a co bylo a je od zlého, a tím pádem zůstane před branami Království. Tato pravomoc náleží jen jemu! Není na křesťanech, aby už dnes třídili, soudili nebo dokonce zatracovali!
Ten Přicházející však je především plný soucitu a slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouštějící. Proto ho smíme ve víře čekat a vyhlížet s nadějí a radostí. Jeho příchod není pouze sen nebo zbožná teorie, ale hotová věc! A víra, živá, oddaná, vytrvalá víra může žít jen ze světla jeho přicházení. Protože On je nám blízko již nyní! Sesílá nám svého Ducha, pečuje o nás svým slovem, spojuje nás provázky vzájemné lásky. A volá nás k důvěře a trpělivosti.
Už je to tady zase! Trpělivost; to už jsme slyšeli tolikrát! Ale kde ji má člověk pořád brát? Někdy se celé týdny a měsíce něco plánuje a domlouvá, potom je náhle něco jinak, nedostaví se řemeslníci a práce se zpožďují a táhnou. A což teprve komplikované vztahy, lidé, se kterými si tak úplně nerozumíme a nejsme schopni nalézt společnou řeč... Jak velkou roli hraje dostatek trpělivosti a vytrvalosti v životě víry jednotlivce i společenství! Co se týče farářské služby: povolávací listiny se teď uzavírají maximálně na pět let a nečekám, že by se ta doba prodloužila. Přitom zkušenost napovídá, že nějaké viditelné ovoce v naší práci se ukáže většinou až po těch několika letech. Chce to skutečně spoustu trpělivosti.
„Vezměte si příklad z rolníka,“ vybízí Jakub. Ten zaseje, a pak už mu nezbývá než čekat. Dříve než na úrodu právě na podzimní a jarní déšť, bez něhož žádná sklizeň nebude. Nemůže do dalšího dění nijak zasáhnout. Stejně jako zemědělec v Ježíšově podobenství se musí spolehnout na to, že z nebe přijde vláha a v zemi se děje, co se dít má. „Země automaticky plodí,“ řekne Ježíš. Ať spíme či bdíme, ustaraně sčítáme ztráty, a nebo se pilně snažíme a namáháme, Pán Bůh zůstává při díle. A je blízko!
I na nás zůstává, abychom udělali to, co udělat máme, a pak se spolehli, že zaseté sémě nepřijde nazmar, že někdy nějak vyraší a přinese užitek pro Boží království. Věřící by měli zvládnout i delší časy, kdy se zdánlivě nic zvláštního neděje, a nebo jde všechno od desíti k pěti. Nedat se ubít a znehybnit nepříznivými okolnostmi a poměry ani nezájmem většinové společnosti. Ačkoliv někdy možná máme pocit, jako by se všechno zadrhlo a zastavilo, Boží království se nikde nezasekne. Pán přichází! A plody, které díky jeho péči vzejdou, budou drahocenné a krásné; vždyť bylo zaseto pro jeho Království!
Ovšem je třeba zasévat – a tohle dílo je svěřeno nám! Ale co se zasévá? Když čteme zrovna Jakuba, nenapadnou nás jako první skutky milosrdenství? Ale Jakub hned v první kapitole svého listu psal o „zasetém slovu“, které má moc spasit, o slovu pravdy, jehož přijetím se člověk rodí k novému životu v Kristu! Takže milosrdenství zcela jistě, ale ne bez slova pravdy, které dokáže vysvobodit, slova o Ježíši Kristu, Spasiteli a Pánu. Nezůstáváme právě tohle Slovo světu příliš často dlužni?
„Trpělivě čekejte a posilněte svá srdce.“ Čím se posiluje srdce? Hodně se dnes doporučuje zdravý životní styl: lehká a přitom výživná biostrava, dostatek pohybu – rekreační sport, procházky, jízda na kole, plavání. A vyhýbat se stresovým situacím. Nevím ovšem, jak se tohle vlastně dělá, vyhýbat se stresu; to by snad člověk nesměl vycházet z bytu ani sledovat sdělovací prostředky, ale jen si doma v křesle u krbu číst Saturnina nebo Děti z Bullerbynu.
Jak se však posilní srdce, aby bez úrazu prošlo trápením a zkouškami, aby v nesnázích nezahořklo a nezatvrdilo se vůči Bohu a bližním? Čím se může upevnit jeho schopnost odolávat zlému a vytrvat v dobrém? Jakým tréninkem získá dlouhý dech? Co doporučuje Jakub? Asi nás nepřekvapí, že slovo Boží, modlitbu, a to i s vyznáním hříchů, nejenom seznam toho, co bychom potřebovali.
Jakub doporučuje společenství bratří a sester v Kristu jako místo, kde se Bible dostává ke slovu, kde se jeden za druhého modlí a přimlouvá, kde se učíme s láskou dávat a vděčně přijímat. Shromáždění sourozenců v Kristu je tím místem, kam již nyní přichází Pán tak, jak slíbil, aby sílil a upevňoval rozviklanou víru, otevíral znovu dvířka naději, aby se opět zadařilo lásce.
Vzájemná láska potřebuje ohromnou spoustu vytrvalosti; a právě k ní míří apoštolské napomínání, jak dokládá hned další verš: „Nestěžujte si jeden na druhého, bratři, abyste nebyli odsouzeni.“ Bylo by možné přeložit i: „Nevzdychejte nad sebou navzájem...“ Copak si člověk nemůže ani postěžovat?
Ale ano, jistě může. Jakub má zřejmě na mysli opakované stížnosti a sváry, zahlížení skrz prsty, dlouhodobě pošramocené vztahy. Prostě chování, které zavání souzením toho druhého. Mluví tu ve shodě s Ježíšovým „nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Podle Jakuba nejenom výslovné a tvrdé odsouzení bratra či sestry, ale i dlouhodobé žehrání a stížnosti a nesnášenlivost mohou vést k podobným důsledkům. Proto se právě tady má plně uplatnit trpělivost víry a shovívavost.
Všude tam, kde ve společenství církve doutnají ohniska konfliktů a roztržek, by měla přicházet ke slovu křesťanská dlouhodechost, shovívavá trpělivost s bližním. Ne že bychom v sobě měli jen dusit zlost a tiše trpět. Je dobré vyříkat si všechno v lásce, ale na rovinu. Ale ne vždycky se všechno podaří ideálně vysvětlit, dohodnout a sladit tak, aby byli všichni spokojení. A tam, kde se to nepodaří, by měly nastoupit a zapůsobit křesťanské ctnosti trpělivosti, shovívavosti a odpuštění. Ne pouze vně církve, ale i uvnitř rodiny křesťanů čekají zkoušky a pokušení, v nichž by se měla osvědčit dlouhodechá víra.
Za vzor trpělivosti v utrpení uvádí Jakub opravdu silné příklady: proroky a Jóba. Osudy proroků trvale připomínají, že ten, kdo mluví ve jménu Páně, musí počítat i s nesnázemi, odporem, konflikty. Pořád se přitom počítá se zkouškami, které čekají uvnitř Božího lidu, proroci toho nejvíc schytali od vlastních.
Trpící Jób nemlčel, volal k Hospodinu, svou bolest, otázky, situaci, které se snažil porozumět, všechno svěřoval svému Bohu. Vytrvale se modlil, nestačily mu rady jeho přátel. A Bůh mu odpověděl. Trpělivá víra tedy neznamená, že bychom měli svou bolest, otázky a třeba i pocity křivdy dusit v sobě, hlavně na sobě nikdy nedat nic znát. Důležité je podle Jóbova příkladu i to těžké a nepochopitelné svěřovat Bohu. Tomu, který je velmi soucitný a nesmírně milosrdný. Smíme v důvěře čekat odpověď, vyhlížet jeho slitování. Protože On přichází!
Jak jsme vděčni, náš Pane, že se k nám neblížíš s dlouhým seznamem požadavků a podmínek, ale se svým slitováním. Prosíme, dávej nám trpělivou, odvážnou víru, která nás podrží ve zkouškách a osvobodí k lásce. Amen.