Kázání 7. dubna 2019

Milé sestry, milí bratři, tahle situace se v Matoušově evangeliu opakuje již podruhé. Farizeové už žádali po Ježíšovi znamení, a ten je již jednou odkázal na proroka Jonáše a jeho třídenní pobyt v břiše mořské obludy. Snad proto je tentokrát Ježíš ještě stručnější a po závěrečném slovu je tam nechá stát a jde pryč. Přitom k němu farizeové a saduceové přistoupili zřejmě s jistou úctou a očekáváním, podobně jako ten zástup potřebných lidí před nimi. Ale je tu zásadní rozdíl: zatímco nemocní a postižení nepředkládali Ježíšovi nic jiného než svou nouzi a bolest, farizeové a saduceové přišli, aby nazaretského Mistra zkoušeli, aby si ho pořádně proklepli a prověřili.
Zajímavé je už to, že se tady scházejí právě farizeové a saduceové, příslušníci dvou skupin, které spolu zas tak moc nespolupracovaly, spíš někdy zápasily o vliv a kousek politické moci. Saduceové patřili ke kněžské aristokracii a byli velmi konzervativní. Farizeové se řadili spíš ke střední vrstvě. Usilovali o reformu Božího lidu. Čekali příchod mesiáše a věřili ve vzkříšení z mrtvých, saduceové ne. Ale teď jsou tady spolu, protože na jednom se shodnou: to, co Ježíš učinil až doposud, jim nestačí.
„Co je vlastně na tom, že pár chromých chudáků zase běhá, že slepí prohlédli a němí najednou chválí Boha? Takhle uzdravovat umí i jiní a možná s větší parádou! Je sice hezké, že i někteří celníci šli do sebe a přestali nelítostně odírat a hrabat, dokonce se dali na almužny – ale copak to je nějaký zázrak, div hodný Pána Boha? My jsme se vždycky chovali zbožně a slušně, přesně podle Božího zákona, dáváme desátky ze všeho a almužny a postíme se, co to jenom jde – a nepotřebovali jsme k tomu povzbuzování nějakého rabína kdoví odkud! Prý pak dokonce i celý ten zástup nakrmil, ale kdoví, co si o tom má člověk myslet!“
Na tomhle se vlastně až dodnes mnoho nezměnilo: pro některé je zdraví jakási samozřejmost, na kterou prostě mají právo a někdo, lékaři nebo stát, je povinen jim ho zajistit. Uzdravení, pokud je už je pokládáno za div, pak za div moderní medicíny, která přece dovede i zázraky. Kolik lidí své uzdravení nebo i drobné zlepšení stavu a každou chvíli úlevy považuje za Boží dar, za Boží dílo – a poděkuje Pánu Bohu? Že by se Boží moc mohla zjevovat v takových obyčejných věcech?
Farizeové a saduceové chtěli něco víc, nezpochybnitelný důkaz, že Ježíš má oprávnění mluvit a jednat ve jménu Hospodinově. Chtěli od Ježíše mesiášskou legitimaci s razítkem. Když přichází Bůh, tak to přece bude vypadat jinak, to musí být něco! Asi měli na mysli barvité starozákonní obrazy, líčící Hospodinovo zjevení, možná i vyprávění z knihy Exodus – když Hospodin sestoupil na horu Sinaj, tak to byla síla, celá hora se třásla, stoupal z ní dým a Izraelci byli bez sebe strachy!
Takhle má vypadat setkání s Bohem; ale že si tady chromí poskakuji a němí zpívají, to je snad nějaké znamení?! A že se tady v Bukovce a na dalších místech scházejí nějací lidé, čtou Bibli, modlí se a chválí Pána Boha, že se v domovech pro seniory a v nemocnicích zvěstuje nemocným a trpícím lidem evangelium a občas se někomu i uleví a pookřeje – to je snad nějaké znamení? Jenže co když jiná znamení dána nebudou?
Předepisovat Pánu Bohu, co a jak má dělat, požadovat od něho důkazy, které by člověk sám považoval za dostatečné, předstírat slepotu a dělat si tak alibi pro vlastní nevěru – tudy cesta nevede. Takhle se k živému Bohu přistupovat nedá, takový postoj Ježíš rázně odmítá: „Pánové, na meteorologické předpovědi si troufáte. Stačí vám jediný pohled na oblohu a už víte, jak bude zítra, na jaké počasí se máte připravit. Ale když se pustí do díla Bůh a je zřejmé, že nastal ten pravý čas se k němu obrátit čelem, tak zůstávate slepí jak patrony, tak najednou nevidíte, nepoznáváte, nechápete!“ Příklad s počasím je příznačný, když si vezmeme, jak docela nejistá bývá i dneska zvláště dlouhodobější meteorologická předpověď! Ježíš tady svým protivníkům vytýká, že se klidně denně odvažují číst z mraků a předpovídat počasí, ale když je třeba rozpoznat znamení Božího království, tak to nechtějí vidět a raději strkají hlavu do písku jak pštrosi.
Ale nedostanou už jiné znamení než to Jonášovo. Nějaký přivandrovalec přitáhl do pohanského velkoměsta Ninive a začal tam provolávat: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Jeden obyčejný muž a jeho slovo. A kupodivu neskončil ve vězeňské kobce. Slovo zapůsobilo! Stačil jeden den Jonášova kázání a Ninivští činili pokání, odvrátili se od svých nepravostí! Stačilo jim slovo soudu od chlapíka, kterého nikdy předtím neviděli. A zde je přitom někdo větší než Jonáš! Kdo pohrdne jeho evangeliem a skutky milosrdenství, tomu žádné jiné znamení nepomůže.
Snad Ježíše zamrzelo, že jsou takhle zaslepení ti, kteří mu aspoň teoreticky stáli nejblíž, kteří také usilovali o čistou zbožnost a naplnění Boží vůle a znali svatá Písma Izraele. Snad ho zabolelo, že mu nerozumějí právě ti, kteří mu měli rozumět nejlíp. To přece vždycky zamrzí, když nás nechápou ti, od kterých jsme čekali porozumění a přijetí!
Proto se Ježíš snažil před jejich scestným postojem varovat aspoň své učedníky. Jenže ouha, ti měli právě úplně jiné starosti. Zapomněli si totiž s sebou vzít chleba. A tak první Ježíšovo varování úplně přeslechli. Při nasycení zástupu dali všechno, co měli s sebou, k dispozici, a tak si teď možná v duchu posteskli: „To je prima, že se všichni najedli, ale nám nezbylo nic...“ Starost o chléb. Ježíš tuhle obavu učedníků jen tak neshodí se stolu. Jak na ni zareaguje?
Připomíná ty chvíle, kdy se také zdálo, že všichni půjdou spát o hladu, a ono to dopadlo nad očekávání dobře. Nepředkládá nějakou teorii o Božím království. Připomíná učedníkům jejich vlastní zkušenost, která nakonec, navzdory jejich skepsi a obavám, překonala očekávání. Milé sestry, milí bratři, když tu spolu čteme o velikých skutcích Božích, máme se přitom rozpomínat také na své vlastní zážitky s Pánem Bohem, na to, co jsme už sami přijali a prožili a s Boží pomocí zvládli. Boží láska a milost není nikdy pouhá teorie, která by se nás nijak netýkala; jsme tu spolu právě proto, že se nás týká, a věřím, že i nějak dotýká a vstupuje do našich životů.
Učedníci měli pochopit, že v tom, co prožili, nešlo jen o nasycení zemdleného těla; také jejich víra potřebovala dávku hutné výživy a povzbuzení. O tohle jde v každých bohoslužbách, v každém setkání s Ježíšem – aby i naše víra „dostala najíst“, získala novou vzpruhu a energii a dokázala se snáz vyvarovat toho škodlivého kvasu, před kterým Ježíš varoval.
Kvas. Stačí ho trocha, a když se mu dá čas, všechno prostoupí a těsto až nečekaně nakyne. Právě o tuhle jeho schopnost pracovat skrytě a proniknout velké množství tady jde. Ten obraz je dvojznačný: když se zadělává na chleba nebo třeba na buchty, je fajn, když to funguje. Ovšem když nám zkvasí něco, co kvasit nemá, může z toho být mnoho škody. Ježíš tady použil kvasu právě v tomhle druhém smyslu – jako obrazu porušení a zkázy. Kvas farizeů a saduceů, snaha převzít otěže a diktovat Pánu Bohu, co a jak by měl dělat, a zároveň neschopnost rozpoznat jeho dílo, může nadělat v církvi hroznou paseku. Ovšem kvas Božího království, milost, která už v našem světě i mezi námi působí, přinese ještě mnohem větší, nečekaný užitek.
Ježíši Kriste, náš Pane a Spasiteli, Tvé slovo je pravda, milost a život. Dej, ať mu dovedeme porozumět, ať se na ně dokážeme spolehnout celou svou bytostí. Amen.