Kázání 22. dubna 2019

Milé sestry, milí bratři, snad mi přisvědčíte, že strach i veliká radost prostě patří k životu. Obavy a divné chvění v žaludku, a potom úleva, že už je snad to nejhorší za námi, sevření se uvolní a my můžeme vydechnout. Ženy běžící od prázdného hrobu cítily obojí najednou; tak jako když se v člověku mísí šok z nečekaného, bázeň z toho, co přesahuje lidské chápání, co hlava prostě nebere, s radostí nad tím, jak se události náhle obrátily k lepšímu, i když už se zdálo všechno ztracené. Prostě smíšené pocity. Ale radost převažuje – ženy se vzpamatovávají z toho ohromného překvapení.
Ovšem na cestě je čeká ještě větší překvapení. Sám vzkříšený Ježíš! V řečtině je použito slovo, které ve zprávách o zjevení Vzkříšeného nenajdeme často: dá se přeložit tak, že jim Ježíš „vyšel vstříc.“ Setká se s nimi skoro tak, jako se potkají dobří známí. „Buďte pozdraveny“ znamená také „Radujte se!“
Setkávají se tu lidé, kteří jsou si blízcí a mají se rádi. A přece zároveň máme vidět i určitou distanci. Když se tahle s někým vítáme, tak ho třeba i obejmeme a políbíme na tvář. Marie padly před Ježíšem na zem a objímaly mu nohy; kromě silných emocí a přátelství tím vyjádřily také úctu a podřízenost. V jejich gestu je zahrnuto obojí: upřímná láska k člověku, který jim je nade všechno drahý, a zároveň bázeň a úcta vůči tomu, který patří nejenom lidskému světu, ale také plně Bohu.
Máme si však toho objímání nohou, fyzického kontaktu se Vzkříšeným všimnout ještě z jiného důvodu: evangelistovi velmi záleží na tom, aby bylo zřejmé, že se ženy nestaly jen obětí vlastní zjitřené fantazie. Ten, s nímž se na cestě setkaly, není pouhou vidinou, zhmotněním jejich tajných přání. Svědci Vzkříšeného mohli Ježíše nejenom vidět a mluvit s ním, směli se ho i dotknout. Jakkoliv je vzkříšení realitou jiného řádu než resuscitace, znovuoživení klinicky mrtvého, jak se někteří snažili Ježíšovo zmrtvýchvstání vyložit, přece je skutečností, kterou svědci měli možnost ověřit svými smysly.
„Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ Jako již předtím anděl, i Vzkříšený se svým prvním slovem snaží zbavit ženy obav a bázně, která na člověka dolehne v Boží přítomnosti, úzkosti z té úplně nové, šokující, lidskými silami obtížně zvládnutelné situace. Na tohle je dobré pamatovat: když se k nám přibližuje Bůh, nedělá to především proto, aby v nás probudil strach a hrůzu. Cílem jeho cest s námi je pravý opak – chce nám darovat důvěru a radost, vděčnou radost z obnoveného společenství!
Vzkříšený pak ženám zopakuje vzkaz pro učedníky, ovšem s jednou drobnou, ale důležitou změnou: mluví o učednících jako o svých bratrech! Být něčí bratr nebo sestra přece znamená, že jste z jedné rodiny, což v tomhle případě značí z rodiny Ježíšovy! Když se vzájemně oslovujeme jako bratři a sestry, není to jen taková formalitka; vyjadřujeme tím, že jsme všichni členy jedné rodiny Božích dětí, jedné domácnosti – Ježíšovy!
Ježíš tady svým učedníkům ještě předtím, než se s nimi setká, vlastně dává najevo, že je nesvolává do Galileje proto, aby jim tam pořádně vyčinil, že ho v jeho těžké hodině opustili a nechali ve štychu. Nechystá pro ně soud, ale nové poslání. V jeho slovu je zahrnuto odpuštění, přijetí, nová budoucnost!
Ženy s radostí nesly dobrou zprávu učedníkům. Ale ani velekněží nezůstali bez informací; někteří členové stráže, která neúspěšně hlídkovala u hrobu, jim referovali o všem, co se událo. Velekněží tedy věděli, že Ježíšovo tělo neukradli učedníci. Nicméně právě tuhle fámu – po pečlivé poradě se staršími – dali rozšířit.
Naposledy je tu zmíněn vladař, myslí se jím Pilát. Ten tu hraje opravdu smutnou až trapnou úlohu. Zastupuje okupační římskou velmoc, nazývají ho „vladařem“, ale představitelé „okupovaných“ si s ním hrají jak s loutkou, manipulují s ním podle potřeby. Nejdřív ho donutili popravit Ježíše, teď zas klidně podmažou jeho vlastní vojáky, aby šířili cílenou dezinformaci. „Kdyby se to dozvěděl vladař, my ho uklidníme, abyste byli bez starosti,“ řeknou jim na cestu. A milí vojáci shrábnou prachy a roztrubují lež. A jsou v klidu, protože předpokládají, že ti velekněží v případě potřeby Piláta skutečně zmáknou.
Cílené dezinformace, lži vydávající se za pravdu nejsou moderním vynálezem. Jen se dnes snadněji šíří dál. Je pravda, že na jednu a tu samou věc mohou existovat naprosto odlišné, protikladné pohledy. Tak je pro někoho zabrání poloostrova Krymu Ruskem anexe a jasné porušení mezinárodního práva. A pro jiné jen historicky oprávněný další krok k nabytí někdejšího významu a velikosti a navrácení věcí do původního stavu. Pro někoho je policejní vyšetřování podezřelého čerpání evropských dotací docela normální postup, jiný ho označí za lumpárnu.
A právě tak existují i různé, někdy naprosto protikladné pohledy a názory na „případ Ježíš.“ Zatímco ženy plny radosti zvěstovaly učedníkům, že si mají rychle sbalit ranečky a vyrazit do Galileje, velekněží a starší za vydatné pomoci zkorumpovaných pohanských vojáků začali „normalizovat“ situaci v židovstvu, aby se nevymkla kontrole. A každý se musí rozhodnout, které z těch zpráv uvěří. Někdo Ježíše vyzná jako Božího Mesiáše, jiný bude dál čekat na toho správného vysvoboditele.
Pán Bůh k dobré zprávě o vzkříšení Ježíše nenabízí notářské ověření s razítkem ani žádná další speciální znamení. Vzkříšení se nabízí naší víře, ne detailnímu vědeckému prozkoumání ani fotoaparátům bulvárních novinářů. Ale v té zprávě nám Bůh nabízí naději a velikou radost, nabízí víc, než zač dokážeme prosit nebo co si umíme naplánovat.
Když jsem si pročítal některá velikonoční kázání svých kolegů a kolegyň, uvědomil jsem si, že mluvím asi docela málo o tom, co vlastně Ježíšovo vzkříšení konkrétně znamená pro náš život. Zkusím tedy na závěr povědět, co znamená pro mě. Protože se občas bojím smrti – když dotírá na lidi kolem mě, někdy se zaleknu i své vlastní – Ježíšovo vzkříšení pro mě znamená, že se jí můžu bát o trochu míň. A ten čas, kdy se nebojím, mohu pak věnovat, doufám, aspoň občas něčemu užitečnému. Vzkříšení Ježíše mi napovídá, že když si Pán Bůh poradí se smrtí, poradí si zcela jistě i s tím ostatním, s čím si já nevím rady.
Vzkříšení chápu tak, že ani to nejtěžší a nejbolestnější loučení nemusí být navždy. Protože naším Pánem a Bratrem je Ten, který smrt přemohl. Ten, který z nás tvoří společenství, a to nejenom na chvíli. Nejsme jen jeho fanklubem, ale rodinou! A on si svou rodinu už nenechá ničím rozbít. Na to bude i smrt krátká!
Vzkříšený Pane, děkujeme za velikonoční radost. Někdy nám ji kalí hrozné události kolem nás, někdy naše vlastní selhání. Ale Ty máš moc ji obnovit. Na to se chceme spolehnout. A prosíme Tě, zachovej nás ve svém pokoji, který převyšuje každé pomyšlení. Amen.