Kázání 25. srpna 2019

Milé sestry, milí bratři, vrátíme se teď na několik nedělí k příběhům krále Davida. Dovolil jsem si přeskočit slavný zápas s Goliášem, slibné začátky na dvoře krále Saula i čas, kdy musel David prchat a ukrývat se před Saulovou nenávistí. Saul a jeho tři synové, včetně Jónatana, pak zahynuli v bitvě s Pelištejci. David se stal králem nejdříve nad kmenem Juda, a potom nad celým Izraelem. A právě v tomhle okamžiku znovu vstupujeme do jeho příběhu.
David je konečně králem, jak ho k tomu povolal sám Hospodin. Skončila těžká doba úkladů, protivenství a pronásledování, kdy musel David čelit zběsilé žárlivosti a nenávisti svého předchůdce. Skončila? Může David konečně odpočinout? Kdepak! Už zase jsou tu Pelištejci a jdou si pro Davida! Uslyšeli, že byl David pomazán za krále nad celým Izraelem a rozhodli se pro preventivní úder, chtějí zakročit dřív, než nový král upevní své pozice a zesílí.
Pelištejci si jistě dobře pamatují, jaké rány a drtivé porážky jim nejmladší syn Jišaje Betlémského uštědřil, a nehodlají jen nečinně přihlížet. Taková potupa se jen tak nezapomíná! Tedy preventivní úder, něco, co zná i naše doba, co se stále používá. Ovšem nakolik mohou být podobné podniky účinné, by byl námět na samostatnou diskuzi. Pelištejcům se tedy rozhodně nevyplatil!
Už už se zdálo, že si bude moci nový izraelský král odpočinout – a zase nic. David se také dočká odpočinku i bujarých oslav; ale teď ještě ne. Tak to přece v životě chodí: myslíme si, že už snad je to nejtěžší za námi, že jsme zvládli, co bylo třeba, a teď už bude konečně možnost vydechnout a užít trochu pohody a ticha s knihou v houpacím křesle na verandě nebo na dece u vody – a ono se vzápětí objeví něco dalšího, ze strany, odkud jsme to nečekali, nové komplikace, problémy a trápení. Nezbývá než zmobilizovat zbylé síly a odhodlání, zatnout zuby a znovu se pustit do boje.
Je zvláštní, že Pelištejci, které právě David už mnohokrát odkázal do patřičných mezí, dostanou v tomhle vyprávění na pamětnou hned dvakrát za sebou; jednou jim to nestačí, nepoučí se, dokonce to podruhé zkusí úplně stejně jako poprvé: prostě se roztáhnou v dolině Refájců, demonstrují svou velikost a sílu, zastrašují. Jako by čekali, co na to novopečený král Izraele, jestli se vyděsí, připlazí se k nim po čtyřech a bude prosit o milost... Ovšem žádné kapitulace se nedočkali.
Ti Pelištejci tu nepředstavují pouze jeden na svou dobu asi poměrně technicky vyspělý a rozhodně dost sebevědomý dobyvačný národ. Od počátku se v Bibli objevují jako urputný nepřítel Božího lidu. Vůbec ne náhodou tu znovu nastoupí na scénu a řinčí zbraněmi, sotva se Hospodinův pomazaný ujme vlády nad Izraelem. Pelištejci tady zastupují zpupné, sebejisté, nepoučitelné zlo, které se nikdy nespokojí s dosaženými pozicemi, neustále zkouší posunovat hranice ve svůj prospěch, svádí, zastrašuje, korumpuje, snaží se zlomit a zotročit, a nikdy si nedá říct. Nelze s ním uzavřít kompromis.
Patří k tomu samozřejmě i ty modlářské stvůry, které Pelištejci na útěku odhodili. Vlastní souboj se vlastně odehrává mezi Hospodinem, na něhož spoléhá David, a bůžky, od nichž čekají pomoc nepřátelé Izraele. Modly se prokážou jako naprosto bezmocné, nepotřebné náboženské harampádí. Ale nezdá se, že by se jejich ctitelé nějak poučili... Modly a dolina Refájců, ve které se Pelištejci rozložili; nějak podezřele jim to tam vyhovovalo. Refájci znamená doslova „Uzdravovači“. Původně prý byli něco jako služebníci smrti, obyvatelé podsvětí. Jejich jméno zavání těžkou ironií: vyléčit a zbavit bolesti mohli tak akorát smrtí.
Možná se v údolí našel i nějaký ten oltářík, u kterého Pelištejci prosili služebníky smrti o pomoc. Takže není divu, že se Pelištejcům právě na tomhle místě tak líbilo. Své ke svému, mocichtiví dobyvatelé ruku v ruce se služebníky smrti; podobně jako když zlí duchové, které Ježíš vymítal, toužili přejít do vepřů, nečistých zvířat. Když jde o to získat ještě větší díl moci a prosadit svůj vliv, případně se pomstít skutečným i domnělým protivníkům, tak se někdy dají dohromady opravdu roztodivné koalice a partičky, někdy se člověk nestačí divit!
Davidův boj s nepřáteli Izraele je třeba vidět ve všech těchto souvislostech. Ne pouze jako další bitvu v nekonečné sérii válek, které pustoší i náš svět, souboj mezi dvěma národy a vojenskými strategiemi, ale současně jako zápas mezi Hospodinem a vším, co se staví do cesty jeho spásným záměrům, mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, vírou a prachsprostou pověrou. Ačkoliv Hospodin silám zla, hříchu a smrti již zasadil rozhodující úder Kristovým křížem, zápas ještě neskončil – i tohle si máme nad příběhy Písma připomínat.
Jak se v té nebezpečné situaci zachoval David? Sestoupil ke skalní pevnosti, připravil se na útok. A pak se doptával Hospodina. Tahle zdánlivě prostá skutečnost je z celého příběhu asi nejpodstatnější. David v těžkých chvílích nezmatkoval a zbrkle nespěchal jako jeho předchůdce Saul. Nespoléhal na to, že si už nějak poradí sám – je přece zkušený válečník, co mu kdo bude radit! David hledal radu a pomoc u Hospodina, čekal na jeho slovo. A podle slova se pak také zařídil. Takové jednání nikdy není samozřejmé. Když přijdou těžkosti a tíseň, objeví se vážný problém, o němž nevíme, jestli na něj budeme stačit, člověku se tolik chce něco, aspoň něco udělat, a hned! David se neděsil, že ztratí cenné minuty; doptal se Hospodina.
Nijak blíže se tu nepopisuje, jakým způsobem David hledal Hospodinovu vůli. Bibli ještě neměl k dispozici; v úvahu přicházejí posvátné losy urím a tumím, ale přímo se tu o nich nemluví. A tak nás může napadnout také – modlitba. David dává příklad, že ve stresových situacích, kdy musíme učinit vážné rozhodnutí, je dobré nepropadnout zmatku, ale obrátit se k Hospodinu a otevřít se jeho vůli.
Celá scéna je vystavěna tak, aby bylo zřejmé, že boj je Hospodinův. Ne zdatný válečník David, ale sám Hospodin tady prorazí a porazí řady sveřepého nepřítele, jemu patří vítězství. Ve druhém případě David ani nedal povel k útoku, musel čekat na znamení – na šelest kroků v korunách balzámovníků, na chvíli, kdy před ním do útoku vyrazí sám Hospodin.
A čekat v takové chvíli trpělivě na příhodný okamžik, to je snad to nejtěžší! Mimochodem: balzámovníky roní bělavou mízu, vypadají skoro jako by plakaly, a tomu odpovídá i hebrejský výraz, který znamená „uplakaný strom.“ Dobře se hodí k údolí Refájců, služebníků podsvětí! Ale pro Hospodinovy věrné se to „údolí stínu smrti“ proměnilo na místo vysvobození!
A balzámovníky posloužily Božím záměrům, rozševelily se zvukem Hospodinových kroků, jako by vítaly jediného Pána všeho stvoření a zvěstovaly jeho blízkost – předzvěst soudu pro pyšnou, sebejistou moc, která slouží jen smrti a zkáze, znamení záchrany pro ty, kdo doufají a čekají na Hospodina. Sestry a bratři, Bůh, který zaslibuje svou přítomnost i pro temná místa a těžké chvíle našich životů, jde před námi!
Pane, děkujeme za setkání s Tvým slovem, za znamení Tvé lásky. Dej, ať je dovedeme rozpoznávat a radovat se z nich. Kéž v čase trampot a starostí nepropadáme bezradnosti, kéž ve Tvém slovu najdeme vždy novou sílu, útěchu a naději pro sebe i pro druhé. Amen.