Kázání 2. února 2020

Milé sestry, milí bratři, v tomhle evangelijním příběhu došlo k zdánlivě úplně obyčejné věci: k setkání. Ovšem k setkání navzdory skutečnosti, že spolu jisté dvě skupiny lidí nemluví a nestýkají se, navzdory tomu, kdo koho nemá rád a nesnáší, navzdory všem z generace na generaci pečlivě předávaným předsudkům a animozitám. Však z toho taky byla samařská žena v šoku, když ji Žid Ježíš oslovil a požádal o vodu. „Židé se totiž se Samařany nestýkají,“ vysvětlí nám pro jistotu evangelista, aby nebylo pochyb, že tohle setkání je neobyčejné. Ale které setkání s Ježíšem by mohlo být „obyčejné“?
Ježíš nic nedal na to, kdo všechno se na něho bude koukat skrz prsty, když se stýká s různými podezřelými živly, hříšníky a celníky a s ženami se špatnou pověstí (což je zřejmě i tenhle případ). Pán Bůh naštěstí na cestě k nám nic nedbá na to, co si o nás myslí druzí lidé, jaké schopnosti a hodnotu nám kdo přisuzuje, jestli někomu stojíme za řeč, nebo ne. Bůh stojí o setkání s námi; to je, řekl bych, první a hlavní poselství tohohle příběhu! Naši nejniternější potřebu a nouzi a žízeň, a také naši neznalost a dezorientaci s námi neřeší „na dálku“, nepomáhá na distanc, ale právě tak, že se s námi setkává a je s námi!
Prožívám to tady s vámi – a zakusil jsem to opět i během letošního farářského kurzu: jak podstatné a nezbytné je setkání! Nejde jen o předání informací, ale právě o to prosté „bytí pospolu“, které nejde nahradit žádným videokonferencemi. I když je program náležitě bohatý a pestrý, možná to nejpodstatnější se pro mě vlastně odehrává mezi všemi programy: když se spolu můžeme na chvíli zastavit v tichém rozhovoru.
Žena se vzpamatovávala z šoku, ale překvapením ještě nebyl konec. Ježíš totiž svými dalšími slovy celou situaci obrátil: „Kdybys jen znala, co dává Bůh, a věděla, kdo tě to žádá, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ To už bylo na Samařanku asi trochu moc: „Pane, vždyť ani nemáš vědro a voda je pěkně hluboko! Tak kde ji vezmeš? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuhle studnu dal? Co mi to tady povídáš, zaprášený poutníku, který se sotva držíš na nohou? Já jsem přece ta, kdo má džbán a je tady doma! Co mi můžeš dát? Mám své prostředky, jak zaplašit žízeň! Možná nejsou nic moc, ale držím je pevně v rukou. Co bys mi mohl dát ty?“
Ano, lidé stále mají své prostředky a často dost hektický životní styl. Máme své supervize a psychoterapie a silné prášky, které stejně někdy nestačí. Máme své zvyky a tradice, na které někdy býváme i dost hrdí. Jenže jak a čím uhasit žízeň po životě, který by nebyl pouhým přežíváním – i kdyby třeba na vysoké úrovni? Kde najít a jak zachovat lásku, aby se léty nenápadně neproměnila ve zvyk a pak v lhostejnost a neodplynula s jarním táním? A jak si poradit s tím, co člověk v životě zvoral, a i když už chápe, kde udělal chybu, nemůže na tom lautr nic změnit?! Kdo občerství srdce živou vodou odpuštění a vlije do něj naději, která vydrží i sucho a žár?
Mohl by snad tenhle poutník být větší než velký praotec Jákob, kterého tahle studna trvale připomíná? Těžko! A přece tu před ženou ve vší své lidské obyčejnosti stojí ten, který může utišit její palčivou žízeň. Někdo větší než Jákob i Abraham i Mojžíš! Ten, který obdarovává věčným životem. Ale žena bude muset ještě urazit kus cesty, aby aspoň maličko porozuměla Božímu daru, který je přímo před ní.
Ježíšova slova o vodě, která tiší žízeň navěky, ji rozhodně zaujala. Stále však uvažovala pouze v rovině svých běžných denních starostí a únavné dřiny: „Pane, tak mi dej tu živou vodu, abych už neměla žízeň a nemusela se sem každý den trmácet!“
A Ježíš najednou změní téma: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ K tomu existují různé výklady. Někoho napadlo, že Ježíšovi v tomhle bodě došla se ženou trpělivost, a rozhodl se, že si raději promluví s jejím mužem. Ale já se spíš kloním k výkladu, který předpokládá, že Ježíš nezměnil téma, ale dotkl se právě ženina největšího trápení. Samařanka sice s někým žila, ale nebyl to její manžel. A před ním vystřídala pět jiných.
Nezkoušela utišit svou vyprahlost způsobem, jaký je až do dnešních časů poměrně běžný? Zkoušela a zkoušela, ale neuspěla? A proto teď chodí pro vodu raději v poledne, za toho největšího žáru, aby se u studny pokud možno s nikým nepotkala, aby se vyhnula posměškům a pohrdavým pohledům a šuškání za zády?
Ježíš tady uhodil na citlivou strunu. Ale všimněme si, že milou Samařanku nemoralizoval, neudělal jí kázání, vůbec neřešil, jestli náhodou není nymfomanka nebo jen měla hroznou smůlu na chlapy. Ve skutečnosti jako by tohle jeho slovo posunulo ženu zas o kousíček dál: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ Že by Samařance začalo svítat?
Raději teď ona sama změnila téma. Samařané mívali svůj vlastní chrám, v němž uctívali Hospodina, na hoře Garizim. Židé jim ho sice, když k tomu dostali příležitost, zbořili. Hospodin má přece svůj jediný právoplatný chrám v Jeruzalémě! Jenže Samařané konali bohoslužby dál na své hoře. A roztržka mezi Židy a Samařany se tím jen prohloubila. Žena tedy položila Ježíšovi otázku, která byla v jejím lidu živá: „Kde máme slavit bohoslužby? Tady u nás, nebo v Jeruzalémě?“
Přiznejme si, i křesťané se takhle nejednou ptali a ptají: kde je Pán Bůh správně uctíván? U katolíků, protestantů nebo pravoslavných? Ale Ježíš tohle „Kde?“ převedl okamžitě na otázku „Jak?“. Jak? V Duchu a v pravdě. Kdo chce Boha ctít opravdově, ať tak činí v Duchu a v pravdě. Máme snad Ježíšův výrok chápat tak, že teď každý může hledat a uctívat Pána Boha kde se mu zamane? Nejenom v kostele či modlitebně, ale klidně v „chrámu přírody“ nebo v „chrámu konzumu“? Nepodporuje se tak dnešní individualismus?
Ve skutečnosti jsme tím slovem ujišťováni, že můžeme s klidným srdcem slavit řádné bohoslužby i tady u nás v Bukovce. Díky němu naši evangeličtí předkové v dobách poněkud potemnělých věděli, že nepotřebují žádný speciálně vysvěcený chrám, ale mohou se shromáždit ve stodole, případně i na lesní mýtině.
A k tomu individualismu: každý z nás jistě hledá a rozvíjí svůj vlastní vztah k Pánu Bohu. Každý z nás potřebuje individuální Boží péči, podobně jako ji dostala ona Samařanka. Zachovat si prostor pro osobní modlitby a četbu Písma je velice důležité; k zdravému životu víry to nezbytně patří. Ale zároveň pořád platí Ježíšovo „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Stále jsme zváni do společenství církve, k setkání s Bohem a bratry a sestrami v Kristu.
Ještě poznámku k Ježíšovu výroku „Bůh je Duch.“ V dané souvislosti zdůrazňuje, že Pán Bůh není vázán jen na určitá místa. A na druhou stranu neexistují v naší pozemské realitě ani prostory, v nichž by nemohl působit a zásadně je vynechával. Klidně se k němu můžete pomodlit i v tom supermarketu, pokud by vám někdy při nákupu začaly docházet síly a ztratili byste se mezi nekonečnými řadami regálů.
Bůh přichází ve svobodě a svrchovanosti. Z milosti mezi námi a v nás působí svým Duchem, abychom ho mohli uctívat v Duchu a v pravdě. To Duch nás vede k Ježíšovi a učí nás v jeho jménu volat k Bohu jako k Otci a všechno dobré očekávat od něho. Amen.