Kázání 29. března 2020

Čtení: Deuteronomium 18,17-22 Základ kázání: Lukáš 4,16-30

Podle Lukáše bylo na počátku Ježíšovy činnosti kázání v Nazaretě. A to, jak jsme slyšeli, nebyla žádná poklidná chvilka ve svatostánku, ale pořádný konflikt. Ježíš, v té době asi třicetiletý, před časem pokřtěný Janem zvaným Křtitel, nedávno třikrát neúspěšně pokoušený ďáblem v poušti, připravený ke splnění svého poslání, předstupuje před shromáždění svých souvěrců z Nazareta. Je rozhodnut nechat se poznat. Veřejně vyslovit, kým skutečně je. Učinit coming out před lidmi, kteří ho odmala znali, a které on odmala znal. ‚Duch Hospodinův mne pomazal. Poslal mne, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘
To nejsou ledajaká slova a jejich účinek tomu odpovídá. První reakce byla překvapená: Cože, Josefův syn? Že by se Mesiášem měl stát právě kluk z našeho sousedství? Těžko říci, co by teď býval měl Ježíš udělat, aby sousedy přesvědčil. Asi nějaký zázrak. Blesk z nebe, zatmění Slunce, hořící keř. Ale on žádné divy nepředvedl. Jen mluvil. V té chvíli se nálada v synagoze změnila. Překvapení vystřídal hněv. Najednou byl z Ježíše drzoun, který opovážlivě mluvil Hospodinovým jménem. Falešný prorok, který musí zemřít. Sousedé, kteří znali Ježíše odmala, a které on znal odmala, vstali a hnali se za ním, rozhodnuti ho zabít.
Jak píše Lukáš: ‚on však prošel jejich středem a bral se dál‘. Tomuto pokusu o zabití unikl. Není popsáno jak, ale doufám, že to jeho rozzuřené sousedy aspoň trochu přesvědčilo, že skutečně je pod ochranou Hospodina. V každém případě je tato událost předzvěstí obviňování Ježíše z rouhačství, která ve všech čtyřech evangeliích opakovaně zaznívají a vrcholí v předvečer jeho smrti.
Rozhodně se nedá říci, že by Ježíš ve své promluvě dělal vše, co mohl, aby se konfliktu se svými spoluobčany vyhnul. Na jedné straně se snažil mluvit tak, aby mu co nejlépe rozuměli. Používal známá přísloví a příběhy z Písma. Také ukázal, že zná a respektuje Zákon. Uznal, že když se veřejně prohlásí slovy Izajášovými za proroka, za služebníka vyzbrojeného Duchem Hospodinovým, pak bude zkoumáno, promluvil-li jako prorok jménem Hospodinovým.
Ale na druhé straně odmítl vyjít sousedům vstříc v tom, co by chtěli nejvíce. ‚Vím, že byste chtěli, abych hned tady a teď ukázal nějakým divem, že jsem skutečně ten, za koho se vydávám. Abych třeba udělal něco podobného, jako v Kafarnaum. Ale já to neudělám. Nebudu své povolání dokazovat kejkli na objednávku. Stejně byste jim nevěřili. Každý přece ví, že mezi svými nikdo není prorokem‘.
Tohle bylo jistě dost na to, aby Ježíš své spoluobčany naštval. Ale to, že ho hned chtěli hnát na smrt, bylo ukázkou hodně tvrdého výkladu Zákona. Jak jsme slyšeli v prvním čtení, Zákon nežádá, aby prorok svůj dar prokázal zázraky, a aby jej prokázal hned. Až když prorok promluví a věc se nestane a nesplní, pak takový prorok zemře. V této části své promluvy vlastně svým sousedům Ježíš řekl: Jste tvrdého srdce. Chcete víc, než máte právo žádat podle Zákona, a ještě lze pochybovat, že by vás to uspokojilo. Já na vaše požadavky nepřistoupím.
Ani ta druhá část Ježíšovy promluvy nebyla právě líbivá. Ježíš v ní odpovídá na otázku: ‚Což to není syn Josefův?‘ Tu otázku lze chápat jako: Jak máme uvěřit, že právě ty - syn Josefův, obyčejný tesař, budeš tím, na koho čekáme? Ale Ježíš odpovídá na trochu jinou otázku. Jako by se ptali: Jak máme uvěřit, že ten, na koho čekáme, přijde právě k nám, obyčejným obyvatelům Nazareta? A v odpovědi se pak Ježíš neskrývaně přirovnává ke dvěma velkým prorokům – Eliášovi a Elizeovi/Elíšovi. Přicházím k vám, obyvatelům jednoho obyčejného města, stejně jako Eliáš přišel pobývat k jedné obyčejné vdově ve městě Sarepta, stejně jako Elizeus vyléčil jednoho konkrétního malomocného. Tohle muselo obyvatelům Nazareta také připadat zpupné. Žádné překvapení, že, když to slyšeli, ‚byli všichni v synagóze naplněni hněvem‘.
Ano, oboje to bylo k naštvání. Ale bylo to dost na to, aby to zasluhovalo trest určený pro rouhače? Rouháním se rozumí urážení, znevažování Boha. Ježíš a jeho posluchači zřejmě mají hodně rozdílnou představu o tom, co Boha uráží či znevažuje.
Muži v nazaretské synagoze se rozhněvali proto, že Ježíš ranil jejich představu o tom, jak se má chovat prorok či případně Mesiáš. Pojmenovávají to jako urážku Boha, ale raněny jsou především jejich city a jejich předsudky. S urážkou či znevážením Boha to sotva má něco společného.
Všimli jsme si už, jak Ježíš v druhé části promluvy obrátil původní otázku. Můžeme za tím také vnímat výtku: ‚Vy byste neměli uvažovat nad tím, zda je syn Josefův dost dobrý, aby mohl být Mesiášem, ale nad tím, zda vy sami jste hodni toho, aby právě k vám přišel Mesiáš‘. A jde to rozvinout ještě dál: ‚Syn Josefův vám není dost dobrý? A koho byste tak chtěli? Velmože? Vojevůdce? Tváříte se, že toužebně vyhlížíte Mesiáše, a když k vám skutečně přichází, tak nad ním ohrnujete nos? Není pro vás náhodou důležitější, abyste byli jeho příchodem náležitě poctěni, než to, aby opravdu přišel? Nejste tak trochu pokrytci?‘
V každém případě je celá Ježíšova promluva k Nazaretským předzvěstí toho, co ve všech čtyřech evangeliích opakovaně zaznívá a co se nehezky poslouchalo Ježíšovým současníkům a nehezky se to poslouchá i nám: ‚Tváříte se zbožně a slovy lpíte na Zákoně. Ale je to jen zástěrka pro tvrdost vašich srdcí a pro vaše pokrytectví‘. A posluchači v Nazaretě to dokonale potvrzují. Jsou to nakonec oni a ne Ježíš, kdo urážejí Boha.
Pozoruhodné je, že Ježíš už ke své promluvě nic nedodá. Neprojeví své božství, nezaburácí hrom, a neozve se: ‚Ne já, ale vy se rouháte. Pohrdáte mým Zákonem a vůbec projevy mé lásky. Předstíráte, že se mým Zákonem řídíte, a přitom tím jen zakrýváte svou bezcitnost a své skutečné zájmy‘.
Jenomže takhle to být nemůže. To by ta ježíšovská mise Boha v lidském těle ztratila smysl. Bůh nepřišel na svět v lidské podobě proto, aby nás zastrašil a umlčel. On nás miluje, chce nás mít svobodné a svobodně chápající jeho lásku. Ježíšovi nezbývá než odejít středem a nechat konflikt nedořečený, neuzavřený. Ono se to uzavře a dostane to smysl až po ukřižování a vzkříšení.
Ježíš nás zatím bude znovu a znovu trpělivě učit to, co máme pochopit. Bude obracet pozornost na situace, kdy je Boží jméno zneužíváno, používáno jako zástěrka, jako nástroj k získání a obhájení výhod. Na situaci křivé přísahy, kdy ani nemusí být Boží jméno vysloveno a je zneužito. Boha neurážejí naše výčitky, ba ani spílání, on není malicherný, nepočítá, kolikrát ho jmenujeme – to by se všichni kazatelé co jich je na světě, včetně výpomocných, museli stále třást hrůzou před jeho hněvem. Boha uráží tvrdost našich srdcí a pokrytectví, s kterými se zaštiťujeme jeho jménem, abychom se měli nebo aspoň cítili dobře. Uráží ho zneužití jeho lásky a péče, se kterou nám dal pravidla pro dobrý život. A to, že trpělivě čeká, až se dovtípíme. je také projevem jeho lásky.
Ježíš vlastně o rouhání vůbec nemluvil. Je zaznamenán jen jeden výrok, kde toto slovo použije. A je tak překvapivý a obtížný, že si zasluhuje samostatný výklad. Uslyšíme ho v poslání. (Matouš 12, 31 – 32)
Ježíš Kristus je bojovník proti rouhání, který byl opakovaně obviňován z rouhání, a nakonec byl na základě obvinění z rouhání i zabit. Ale evangelista Jan dosvědčuje, že skutečným důvodem, proč velekněží Ježíše odsoudili, nebylo jeho rouhání, ale znovu jen tvrdost srdce a pokrytectví jeho soudců. Bezohledná kalkulace a obhajoba mocenských zájmů. ‚Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.‘
A jaká tedy je dobrá zpráva, kterou si z kázání v Nazaretě můžeme odnést? Ježíš samozřejmě není rouhač. S nasazením života nás učí, že rouhání skutečně je zásadním problémem pro náš vztah s Bohem, ale že mívá úplně jinou podobu, než jak si je zhusta představujeme. Nechme druhé, ať se bolestivě dotýkají našich představ a předsudků. To není důležité. Důležité je, abychom my neskrývali své zájmy za předstíraný vztah s Bohem, ale abychom se Jeho doporučeními čestně řídili.

Modlitba po kázání
Pane Bože, veď nás a uč nás, ať dobře rozumíme, čím Tě znevažujeme. Pomáhej nám být k sobě samým poctiví. Pomáhej nám vidět, kdy jsme falešní a nečestní. Toužíme k Tobě vždy zachovávat úctu, která nám nedovolí pohoršovat se za Tebe, jako bys nám patřil. Chceme mít mysl vnímavou pro situace, kdy nás to svádí ohánět se Tvým slovem, abychom ve skutečnosti zakryli svůj nedostatek pozornosti pro druhé, své tvrdé srdce, svou touhu po vyvýšení, své skryté zájmy.
Pomáhej nám mít dost moudrosti, odvahy a síly, abychom se takových situací dokázali vyvarovat.
Nedej nám zapomenout, že k tomu nás zavazuje Tvá láska. Amen.

Píseň: 311 (1. sloka a 6. až 8. sloka)