Kázání 5. července 2020

Milé sestry, milí bratři, s mladšími dětmi jsme do prázdnin procházeli knihou Exodus, vyprávíme si příběh velikého vysvobození Izraele z egyptské otročiny. Tak jsem si řekl, že bych dnes mohl začít tam, kam jsme s dětmi došli. Proto jsme se ocitli spolu s Izraelem na poušti, na cestě do zaslíbené země. Poušť je sama o sobě místo nebezpečné a nepříliš vhodné k životu. Není to dlouho, co Izraelci žíznili a dychtili po vodě a nadávali Mojžíšovi, kam je to vlastně přivedl; a málem už se chystali svého Bohem povolaného vůdce kamenovat!
Hospodin však na jejich reptání a na Mojžíšovo úpěnlivé volání opět odpověděl slitováním: vyvedl žíznícím vodu ze skály, utišil palčivou vyprahlost, zahnal snad zase na chvíli strach těch neustále pochybujících... To místo Mojžíš pojmenoval „Pokušení a Svár“, protože tam Izraelci pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“
Jenže kde se takhle začnou v Božím lidu šířit pochybnosti a spolu s nimi ustrašenost a nevděk, kde všechno ovládne a zatemní „blbá nálada“ a ztratí se výhled k Bohu a důvěra v Hospodinovu věrnost, tam nepřítel nikdy není daleko! V ekumenickém překladu máme ty dva příběhy oddělené nadpisky překladatelů, ale v hebrejském originále následují bezprostředně za sebou: Je Hospodin v našem středu, nebo není? A přitáhl Amálek a bojoval s Izraelem.
Amálek. Pozor, neplést s Amálkou! Amálek pochází z Ezaua, Jákobova bratra, který pohrdl prvorozenstvím. V jeho jménu zaznívá slovo „emeq“ - „hlubina“ nebo „údolí“; v Bibli někdy obyčejný krajinný útvar, ale jindy místo přízračné a strašidelné! Amálek pochází z hlubin a do hlubin by taky rád stáhl. Je to nepřítel, se kterým není možné smlouvat a dohodnout příměří. Napadá, kořistí a vraždí, blokuje vstup do zaslíbené země.
Egypt je na jedné straně zemí otroctví a smrti, na druhé straně tam praotec Jákob se svou rodinou našel útočiště v době hladu. David v jednom kuse válčil s Pelištejci, ale na útěku před Saulem u nich vyhledal azyl a součástí jeho královského vojska byly i oddíly složené z Pelištejců. U Amáleka ale na žádnou takovouhle dvojznačnost nenarazíme. Je to nepřítel, který urputně ohrožuje a napadá Boží lid a není s ním možná dohoda. Amálek právě v tomhle příběhu jako by získával rysy skoro až nad-lidské. Reprezentuje nebezpečí, s nímž se Boží lid potýkal a potýká – ale nebude to tak napořád. Protože tomu, co se bouří proti Pánu Bohu a jeho dílu, Bůh vyhlašuje boj, a to až do konce, jak slyšíme v závěru tohohle zvláštního vyprávění!
Ne náhodou se právě tady poprvé objevuje na scéně Jozue, který se stane Mojžíšovým nástupcem a dovede Izraele do zaslíbené země, muž, jehož jméno vyznává „Hospodin je spása.“ Boj je Hospodinův. Ale jestliže při přechodu Rákosového moře mohli Izraelci vlastně jen přihlížet, jak je Hospodin zachraňuje z rukou Egypťanů, během téhle bitvy se všichni pořádně zapotí. A těžko říct, kdo víc – jestli Jozue, který vedl vybrané muže do bitvy, a nebo Mojžíš se svými druhy na vrcholu pahorku. Protože Amáleka nelze zdolat jinak než v síle Božího požehnání!
Proto sledujeme ten zvláštní zápas na dvou rovinách: dole pod kopcem vedou dvě armády boj na život a na smrt. Ale náš pohled se má soustředit na tři postavy na vrcholku kopce. Ruka vztažená nad Izrael je gestem požehnání; zároveň je výrazem modlitby směřující k nebi. Amáleka nelze porazit bez vytrvalé modlitby a Božího požehnání.
Tomu, co na nás doráží z hlubin a snaží se nám podrazit nohy a strhnout nás dolů, nelze čelit jinak než s pomocí shůry. Právě tehdy, když se z těch hlubin vyvalí něco, na co jsme nebyli a ani nemohli být připravení, je nezbytné upnout zrak a srdce k tomu, který „trůní na výsostech“! Právě tehdy je nanejvýš důležité neztratit spojení se svým Pánem a obléct plnou Boží zbroj, jak nám radí apoštol. Proti úskokům a podrazům, proti útokům zla nepomůže vymýšlení ještě důmyslnějších úskoků a tvrdších protiútoků. Pomoc je třeba hledat u Pána, v jeho veliké moci.
Dokud držel Mojžíš ruku nahoře, vítězil Izrael, ale když dopřál své ruce klid – tak by se také dalo přeložit – měl převahu Amálek. Když se to řekne takhle, možná ten příběh není jen popis jedné bitvy, ale zároveň i povzbuzení a napomenutí: nevzdávejte to, nedopřejte svým rukám klid, nepřestaňte je vztahovat k nebi! Je tím myšleno: neustávejte v modlitbách, nepřerušujte spojení s nebeským Otcem, vytrvale proste o jeho slitování. A když se vám právě daří dobře, nezapomínejte, z čí milosti a dobroty jste živi, kdo se o vás stará! Připomínkou a viditelným znamením Boží péče je i každá večeře Páně, každé její slavení má posilovat náš vztah k Bohu, ale také naše vztahy horizontální – bratrskou a sesterskou lásku.
O společenství Božího lidu jde velmi výrazně i v našem dnešním příběhu. Schválně jsme s dětmi na biblické zkoušeli, jak dlouho to vydrží s rukama nahoře, a ověřili jsme si, že to není zas taková legrace. A Mojžíš takhle musel vytrvat až do západu slunce! Bez podpory Árona a Chúra by to v žádném případě nezvládl. Ruce mu doslova „ztěžkly“; však znáte ten pocit, když se ruce po dlouhodobé námaze rozbolí a nohy jsou jak z olova... Ale přispěchali Áron a Chúr, umdlévajícího Mojžíše posadili na kámen a každý mu podepřel jednu ruku, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce.
Nemáme tu myslet na to, že Mojžíš v té době už nebyl žádný mladík. Důraz je položen na společenství víry. V tom dobrém boji víry, který je nám svěřen, nikdo, ani ten nejsilnější, nemůže obstát sám jako izolovaný, od ostatních oddělený jedinec. Tím spíše, že ten život víry je opravdu boj, v němž každý z nás někdy začne umdlévat a neobejde se bez opory bratří a sester.
Proto měl i apoštol Pavel svého Timotea a Cyril svého Metoděje, Jan Hus svého Jeronýma a Martin Luther Melanchthona. Vzpomeňme na Husovy Listy z Kostnice – společenství víry drželo a sílilo mistra Jana i na dálku, právě ono mu už svou existencí připomínalo, že nemůže jen tak odvolat poznanou pravdu, protože by se neprovinil jen vůči Bohu, ale i vůči těm doma, kterým kázal.
Jozue Amáleka porazil. Ale příběh tím ještě nekončí. Mojžíš dostal od Hospodina příkaz zapsat do knihy a, doslova, vložit Jozuovi do uší, že Amálek bude nejenom poražen, ale nezůstane po něm vůbec žádná památka. Když se rozhodl bojovat proti Bohu a jeho lidu, zákeřně napadat a vraždit, sám nad sebou vynesl soud. Jozue, budoucí vůdce Izraele, si má zapsat za uši, že ten zlý nepřítel Božího díla už je vlastně poražen, už prohrál.
A potom Mojžíš postavil oltář a dal mu jméno: „Hospodin je má korouhev“. Taková korouhev prý ukazovala armádě v boji směr, kterým má útočit, kudy se dát. Kéž si v tom dobrém boji víry, k němuž nás povolává Kristus, necháme ukazovat směr jen jím a jeho Slovem. Amen.