Čtení: L 19,1-10 Základ kázání: Jon 4,1-11
Milé sestry, milí bratři, obyvatelé pohanského města Ninive přijali Jonášovu zvěst o přicházejícím soudu se vší vážností, šli do sebe a činili opravdové pokání. A Hospodin viděl, že se odvrátili od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil. Ninive bylo zachráněno. Krásný závěr! Tady by příběh mohl končit. Já osobně, a myslím, že v tom nejsem výjimka, mám dobré konce rád.
Ale příběh ještě nekončí. Protože to není pouze příběh Ninive, ale taky Jonášův. A Jonáš reagoval jinak, než bychom asi čekali. Prorok nevýskal radostí nad záchranou pohanů, nestanul v tichém úžasu nad ohromnou mocí slova, které mu svěřil Hospodin. Jonáš se doslova „rozezlil zlobou velikou“, explodoval hněvem! Udělal si totiž na východ od města boudu a čekal, co se bude dít. A když nenastalo smažení hříšníků a Ninive neshořelo, zahořel hrozným hněvem Jonáš.
Proč? Co na sebe sám Jonáš prozradí? „Vidíš, Hospodine, já jsem to přece říkal, já jsem věděl, že to takhle dopadne!“ Ale co je na tom tak špatného, copak to nedopadlo dobře? Co Jonášovi vadí? Jde o to, že slovo, které zvěstoval Jonáš v hříšném Ninive, se nesplnilo. Ohlášený soud nenastal. Takže jak teď jeho zvěstovatel vypadá? Není z něj čirou náhodou něco jako falešný prorok? Šiřitel poplašných zpráv? Nevypadá teď jako panikář, lhář a trouba?!
V tomhle ohledu bychom jeho pocity snad dokázali pochopit. Jonášova prorocká prestiž se zdá v háji – a kdo z nás by zůstal v klidu, když by byla zpochybněna jeho prestiž, dobrá pověst, spolehlivost, čest, morální profil? Kdo z nás by v takové situaci nepocítil rozčarování a hněv? V podobných okamžicích občas někdo prohodí: „To vám byl takový trapas, taková blamáž, že jsem hanbou málem umřel!“
Může nás napadnout, jestli se Jonáš nesnažil svým protestem zároveň hájit i Boží čest. Neutrpěla tou změnou rozhodnutí i Boží prestiž? Nebude teď pro svou nepochopitelnou mírnost a shovívavost sám Hospodin v nevážnosti – právě u těch, kteří by se ho měli nejvíc bát?! Nepochopí to pohané jako jeho slabost?
Jonáš ve svém protestu vůči Božímu milosrdnému jednání není zas až takový „exot“, jak by se mohlo zdát. Svým postojem připomíná staršího syna z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. Ten se také rozhněval, když se dozvěděl, že se jeho rozhazovačný bráška vrátil domů a tatínek, místo toho, aby ho vypráskal z domu, uspořádal na oslavu jeho návratu veselou hostinu. Nedovedl pochopit a přijmout, že otcovo milosrdenství je tak veliké.
Mně se vybavil ještě jiný příběh z evangelia: o vrchním celníku Zacheovi, velikém boháči, vyděrači a podvodníkovi. Když si ho Ježíš všiml a zavolal ho a pozval se k němu domů, když právě tomuhle „ztracenému synu“ dal Bůh novou šanci a prokázal milosrdenství, co na to zástup kolem? Radoval se ze Zacheovy proměny? Kdepak! Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“
Jonášův postoj tedy není v Bibli úplně výjimečný. Ježíš se s podobnými názory zřejmě potýkal dost často. Zacheus ovšem pořád ještě patřil k domácím, k lidu Izraele. Ale Jonáš planul „spravedlivým“ hněvem nad záchranou hlavního města nepřátelské pohanské říše! To podle něho na slitování prostě nemělo nárok, nějaká spravedlnost přece musí existovat!
Ano, spravedlnost lidská tu naráží na spravedlnost Boží, představy zbožného věřícího se dostávají do zásadního konfliktu s Boží milosrdnou vůlí. Jonášův spor s Bohem jako by tu znovu propukl v plné síle, tentokrát již zcela otevřeně. Předtím se Jonáš dal beze slova na útěk, tentokrát pěkně nahlas protestuje. Jonáš poznal, jaký je Hospodin, ví, jak živý Bůh jedná. Sám na sobě bohatě zakusil Boží milosrdenství, měl by si ještě dobře pamatovat, že Pán Bůh měl právě s ním opravdu svatou trpělivost. Ale není schopen přát tu Boží trpělivost a slitování také druhým, rozhodně ne těm neřádům v Ninive!
A přece je právě vyznání Boha milostivého a plného slitování, nadmíru trpělivého a mnohého milosrdenství ústřední výpovědí celého příběhu. O tohle tu právě jde: že Jonáš, obrácení Ninivané i my smíme věřit Bohu, který oplývá milosrdenstvím a slitováním! Záchrana Ninivanů tady předjímá obrácení Zachea a mnoha dalších celníků a lehkých holek a dalších, kterým Ježíš zvěstoval a daroval příležitost opustit bezvýchodnost živoření v hříchu. Příběh knihy Jonáš ukazuje přímo k Božímu dílu záchrany v Ježíši Kristu. V něm Bůh zašel daleko za hranice Izraele, daleko za všechny lidské představy o tom, co je to láska a slitování.
Ano, právě pro zbožného člověka bývá někdy obtížné připustit, že nabídka Boží milosti platí i pro támhletoho podvodníka a vyžírku, že platí i pro toho, kdo mi ublížil. Bývá obtížné pochopit, že Boží otevřená náruč nečeká jen na mě, ale i na toho, koho dvakrát nemusím, dokonce i na mého protivníka, že vysoko nad všemi mými kiksy a selháními, ale i nad vinami druhých, se klene moc silnější než všechno, co se staví proti ní – Boží milosrdenství a věrnost člověku. Tohle všechno může a má věřící člověk vědět, Jonáš to věděl. Ale jedna věc je vědět a znát, druhá umět to také uplatnit, přát ze srdce Boží milost všem.
Jonáš měl správné poznání. Ale přece to nestačilo, aby pochopil a přijal Boží vůli. A tak si ho tady Hospodin znovu vzal do učení. A postupoval přitom docela moderně, poskytl svému prorokovi takový malý sebezkušenostní výcvik. Biblický vypravěč si dal záležet na tom, aby bylo jasné, že celá ta epizodka se skočcem byla pečlivě připravena Hospodinem, že šlo o názornou Boží výuku.
Já sám sice nejsem zahrádkář, ale stačí mi pohled na radost mé maminky, když se jí vydaří rajčata nebo papriky. A co teprve starosti, když se do zeleniny pustí slimáci nebo plíseň! Jonáš, jak je zdůrazněno, neměl se skočcem vůbec žádnou práci, nesázel, neplel. Přesto měl z něho velikou radost. On se kousek pěkného stínu v takovém žáru vždycky hodí. Jenže pak byla rostlina najednou pryč. A Jonáš už toho měl opravdu plné zuby a přál si umřít. Hrozné zklamání a frustrace, vyčerpání, spalující vztek, cesta, která nikam nevede. Situace, ze které může vysvobodit Boží slovo.
Proto příběh nekončí prorokovým vztekem, ale Hospodinovou otázkou, která nepotřebuje dalších komentářů: „Chlapče, tobě je líto rostliny, se kterou jsi neměl žádnou práci, která tu dneska je a zítra není. A mně by nemělo být líto všech těch lidí, kteří jak malé děti nedovedou pořádně rozlišit dobro od zla, a tolika zvířat?“ Pochopil to Jonáš? Milý křesťane, pochopíš a zaraduješ se, že náš Bůh je právě takový?
Pane, děkujeme, že smíme žít z Tvé milosti v Kristu, a prosíme, uč nás přát Tvé dobro všem. Amen.
Modlitba
Hospodine, náš nebeský Otče v Kristu Ježíši, děkujeme za rodinu sboru a církve, za lidi, kteří pro nás mají dobré slovo a udělají si na nás čas, za všechny, kteří na nás pamatují v modlitbách. Děkujeme za naději, která nás nese v časech dobrých i zlých, za Tvé slovo spásy, o které se můžeme opřít, za milost, která hledá ztracené a navrací je životu. Jsme vděční, že Ti můžeme svěřovat své starosti a nepokoje i trápení svých bližních, hledat u Tebe pravou moudrost i sílu k nezbytným změnám. Ty víš, že nejednou nerozumíme Tvým záměrům a vzpíráme se Tvému vedení. Býváme natolik ponořeni do svých problémů, že snadno přehlédneme trápení a potřeby druhých. Prosíme Tě, odpusť nám. Naplň nás svým Duchem, proměň naše srdce a otevři nám oči, abychom mohli svět a lidi kolem nás i sebe samotné uvidět Tvýma očima, pohledem Tvé dobroty a slitování. Ať i v čase různých rizik a omezení dovedeme žít ve svobodě lásky.
Prosíme za náš sbor a za všechen Kristův lid. Přebývej v nás Duchem milosrdenství, daruj vstřícnost a otevřenost, abychom se uměli radovat z každého, kdo zaslechne Tvůj hlas. Modlíme se za ty, kteří jsou z církve rozčarovaní a opouštějí její společenství, i za ty, kteří o Tobě ještě neslyšeli. Prosíme za lidi, které už dlouho nikdo přátelsky nepozdravil, neobjal, neřekl jim, jak jsou pro něho důležití. Prosíme za ty, kteří žijí v přesvědčení, že nic a nikoho nepotřebují, a nedochází jim, po jak nebezpečném chodníku se vydali. Prosíme za všechny, kteří pokazili život sobě i druhým, za nešťastné lidi, kteří už nemůžou dál a před sebou nevidí nic než marnost a zoufalství. Pane, vstup do jejich utrpení mocí svého obživujícího Ducha. Přimlouváme se za nakažené, kterých i v naší zemi valem přibývá, za obyvatele zemí, kde hrozí přetížení a kolaps systému péče a zdravotníků. Prosíme za pacienty, kteří jsou zcela odkázáni na pomoc a péči druhých, za chronicky nemocné, za všechny, kteří se už přiblížili údolí stínu smrti. Prosíme za všechny, kteří slouží trpícím, zvlášť za ty, jimž hrozí vyhoření. Pane, smiluj se!
Přijmi nás, když k Tobě v důvěře Tvých dětí společně voláme: Otče náš…
Písně z EZ: 161, 442, 103, 635, 425
Požehnání
Ať Hospodin vám žehná a chrání vás.
Ať Hospodin rozjasní nad vámi svou tvář a je vám milostiv.
Ať Hospodin obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem. Amen.