Kázání 18. října 2020
Čtení: Ř 8,26-30 Základ kázání: L 11,5-13
Milé sestry, milí bratři, z přečteného oddílu nás asi na první pohled nejvíc zaujme to fantastické povzbuzení: Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Ale asi ještě víc překvapí slovo, které následuje: Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Bůh, váš nebeský Otec je dobrý a milující, nenechá vaše prosby bez odpovědi! Tady by se mohly ozvat (a taky ozývají!) námitky: „Opravdu každý dostane to, o co prosil? A najde, co hledal? Já jsem přece v životě prosil o tolik důležitých věcí, ale často jsem se vůbec nedočkal? Jak je to tedy?“ Víte, proto je tak důležité soustředit pozornost také na to, co tomuhle Ježíšovu povzbuzení předchází a co po něm následuje. Najdeme tam velice podstatné podrobnosti, které nám snad pomohou lépe porozumět.
Příběh, kterým Ježíš výzvu k usilovným modlitbám uvádí, je ze života. Asi se vám už taky stalo, že vás zaskočila návštěva v naprosto nevhodnou dobu. Během dne se to většinou nějak zvládne; člověk prostě přeruší práci, do které se právě pustil, a jde řešit jiné záležitosti. Jen, pokud třeba právě vaří, nesmí zapomenout ztlumit nebo vypnout sporák, jinak ho po čase upozorní kouř a pach spáleniny, že oběd dnes bude vypadat jinak, než si představoval.
Ale pozdě večer nebo v noci to bývá horší, zvlášť pokud už jsme ulehli do peřin a právě začali spokojeně oddechovat. Když v takovou chvíli zazní zvonek u dveří nebo telefon, člověk se neubrání rozmrzelosti a jen obtížně hledá vlídná slova, podobně jako „přítel“ v Ježíšově krátkém podobenství. „Nedělej potíže!“ dala by se taky přeložit jeho odpověď. A jeho reakce se dá docela dobře pochopit.
Ale, to je první věc, které bychom si měli všimnout, ten, kdo stojí za dveřmi a prosí, je jeho přítel. Celé se to odehrává mezi přáteli. Takže si klidně můžeme představit třeba partu trampů, kamarádů, z nichž dva už se možná trochu víc usadili, jen ten třetí si pořád nedá pokoj, protože ho neodbytně láká zelené přítmí lesů a omamná vůně spadaného listí. A když se takhle někdo často a rád toulá, může se zničeho nic objevit u dveří, jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná, tlumok jako vymetený a žaludek zpívá hladovou písničku. Pak je moc fajn, když se má člověk u koho zastavit a pobýt. Kamarád přece vždycky pomůže! Vždycky?
Což o to, on by i rád pomohl, jenže zrovna teď sám doma nemá nic, co by nečekané návštěvě nabídl. Co teď? Ještě že tu nedaleko bydlí přítel, kterému se nedaří špatně, ten bude mít doma určitě něco na zub. Na návštěvu už je sice trochu pozdě, ale kdo by nepomohl příteli v nouzi? Jenže ouha! Přítel už je dávno v posteli, z každé strany se k němu tulí jeden potomek – možná znáte ten slastný pocit úlevy, když děti konečně usnou – a najednou: buch buch na dveře! No to si snad dělá někdo srandu!
Ale prosebník nepřišel něco získat pro sebe; určitě si uvědomuje nevhodnost svého počínání, ale nemůže jinak, pokud chce dát své návštěvě najíst. Neříká se snad: host do domu, Bůh do domu?! No, nevím, nakolik tohle rčení ještě platí dneska. Ale znalci dobových poměrů nás ujišťují, že tehdy, v časech Ježíšových, byla pohostinnost v celé oblasti kolem Středozemního moře považována za posvátnou povinnost. Takže prosebník byl v prekérní situaci a nemohl couvnout. Chléb prý ženy tehdy pekly nad ránem, aby byl k dispozici na další den, takže kolem půlnoci bylo asi ve většině domů palestinské vesnice jako vymeteno. Prosebník neměl kam jinam se vrtnout se svou nouzí. Takže: buch buch buch! A znovu: „Příteli, snažně prosím, tři chleby!“
Situace je vyostřená tím, že prosebníkům přítel, který už se uložil ke spánku, zřejmě na zákon pohostinnosti zas tolik nedbal. Nehodlal se zachovat jako přítel. Snad se má trochu podobat bezbožnému soudci z jiného Lukášova podobenství (L 18,1-8), který se také nakonec nechal udolat až vytrvalou neodbytností vdovy prosebnice. Oběma podobenstvími Ježíš povzbuzuje a burcuje své učedníky a učednice: „Vydržte a rozhodně to nevzdávejte!“
Tím důvodem, proč přítel prosebníkovi nakonec vyhoví, není to, že je to přítel a má doma na noc hladového kamaráda, nepřesvědčí ho ani zákon pohostinnosti, ale prosebníkova „neodbytnost.“ Což ještě vypadá docela slušňácky; Součkův slovník k Novému zákonu tenhle výraz překládá jako „dotěrnost“ nebo „nestoudnost“! Cože? Takhle máme přistupovat k Pánu Bohu? Co nám to tu Ježíš vlastně doporučuje? Volat k nebeskému Otci s nestoudnou vlezlostí a dotěrností?!
Podobenství však líčí situaci, kdy to jinak prostě nejde. Příslušníkům civilizace, v níž se denně vyházejí bez užitku tuny chleba i jiných potravin, nezazní slova jako „chléb“ nebo „ryba“ nikdy tak naléhavě, jako chudému palestinskému venkovanovi. Chléb je k životu nezbytný, bez něho hrozí vyhladovění, mdloba a smrt. Prosebník tu svého přítele nežádá o nějaké zbytečnosti, ale o to, co je zapotřebí k přežití. A ještě k tomu, jak už jsem připomněl výše, to neshání pro sebe, ale pro jiného přítele, snad už hladem docela zemdleného poutníka!
Co to pro nás znamená? V modlitbě se soustředit pokud možno na podstatné, důležité věci. A nemyslet přitom jenom na sebe. Ježíš tu ovšem na závěr taky prozradí, o co máme nebeského Otce prosit především – o Ducha svatého. Duch Boží je tím, co potřebujeme ze všeho nejvíc. Proč? Protože my sami kolikrát ani nevíme jak a za co se modlit, jak dosvědčil i apoštol Pavel. Potřebujeme Ducha, aby se za nás přimlouval a učil nás přímluvám, aby nám pomáhal „naladit se na stejnou vlnu“ s vůlí Boží. Jen pod vedením Ducha svatého budeme moci porozumět zvěsti Bible, a pak také tomu, co od nás žádá náš Bůh. Potom naše modlitby už nebudou tvrdohlavým prosazováním vlastních přání, ale hledáním Božího království, a my pak jistě nebudeme prosit, hledat a tlouct nadarmo. Přitom to není ze strany Boží žádná manipulace, ale dlouhá cesta trpělivého a věrného Boha s jeho dětmi – a jeho dětí s ním. Právě modlitba je její nedílnou a nezbytnou součástí.
Své vždy znovu ochabující úsilí a vratkou vytrvalost přitom smíme opřít o jistotu, že náš nebeský Otec dobře ví, co opravdu potřebujeme, a dá nám vždycky to, co prospěje životu. Jestliže i my, se všemi svými slabostmi a sklonem ke zlému, jsme schopni dát svým dětem dobré a užitečné věci, čím spíše náš Bůh daruje nám, bez čeho se v životě víry neobejdeme! Amen.
Modlitba
Hospodine, náš milostivý nebeský Otče, znáš naše cesty, všechny zamotané zákruty našich životů. Znáš naše potřeby a starosti, i nejskrytější touhy našich srdcí. Děkujeme, že pamatuješ na naše dobro i tehdy, když tápeme a ztrácíme se v slepých uličkách svých představ a tužeb. Děkujeme, že nás v Kristu zveš do vztahu lásky a sdílení a dáváš nám naději i pro časy, kdy všechno jako by potemnělo nejistotou a úzkostí.
Přiznáváme, že naší víře schází vytrvalost, naše láska není dost trpělivá a odvážná. Prosíme, odpusť nám, že někdy příliš rychle vzdáváme, v čem jsme měli vytrvat, a jindy tvrdošíjně lpíme na tom, co už jsme měli dávno nechat za sebou. Rozprostři křídla svého milosrdenství nad námi a nad všemi, s nimiž nás spojuje Tvá láska. Sešli nám svého svatého Ducha, aby nám otvíral poselství Písem a vedl nás v našich modlitbách.
Smiluj se nad těmi, kteří jsou mezi námi nemocní a zesláblí. Smiluj se nad lidmi, které ten zákeřný virus dostal do nemocnice, nad pacienty, kterým už lékaři nedávají mnoho naděje. Smiluj se nad všemi, kteří dnes stojí v první linii a jsou nejvíc ohroženi nákazou. Smiluj se také nad ostatními, kteří mají zdravotní problémy a v tomhle čase jim hrozí, že svou nemoc zanedbají.
Smiluj se, Pane, nad všemi, kteří strádají v neklidných a nebezpečných oblastech, nad Židy a Palestinci, nad obyvateli Náhorního Karabachu, Sýrie, východní Ukrajiny a dalších zemí. Smiluj se, Pane, nad těmi, kteří hledají prozíravá a účinná řešení neodkladných problémů našeho světa, nad lidmi, kteří hledají cesty pokoje a snaží se přemáhat zlo dobrem. Pane, smiluj se!
Přijmi nás, když k Tobě v naději Tvých dětí voláme: Otče náš...
Písně: EZ 62, 373, 367, 612 Svítá 56, 178
Požehnání
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého! Amen.