Kázání 29. listopadu 2020

Čtení: Ž 80,1-20 Základ kázání: Ž 80,19-20

Milé sestry, milí bratři, náš Pán přichází! Lze ho vítat různými způsoby. S rozzářenou tváří a jásavým chvalozpěvem, se srdcem plným nadšení a hrdě pozvednutou hlavou. Ale ve volání žalmisty, v písni Izraele, kterou máme před sebou, se ozývají i jiné tóny: smutek, zklamání i netrpělivost: „Jak dlouho ještě, až dokdy máme čekat? A dočkáme se?“ A všechno prostupuje naléhavá, dychtivá touha po Božím zásahu, po vysvobození. Žalmista nevolá: „Hospodine, tak nám přece trošku pomoz, a my už si pomůžeme sami. Jen maličko nám přispěj, a my už všechno zvládneme!“ Kdepak. Tohle volání znamená: „Hospodine, zachraň nás, jinak je po nás veta!“
Tenhle žalm se mi připomíná v posledních letech častěji, zvlášť asi od té doby, co administruji sbor, který prochází nesnadným obdobím a zásadními změnami: chystá se na sloučení s jiným sborem, musí se zbavovat svých budov, jeho členové se vnitřně vyrovnávají se skutečností, že různé věci budou nadále jinak; a vím, že to pro ně není snadné. Když pak pročítám stránky našeho evangelického časopisu Český bratr, jehož zprávy a články se nesou namnoze v optimistickém duchu, uvědomuji si, jak široké rozpětí různých přístupů a emocí a poloh naděje zahrnuje naše církev, docela malá částka církve Kristovy. Na jedné straně „Pět procent a hlavu vzhůru“, na druhé nesmělé hlasy (není jich asi tolik, ale jsou), které varují, že se naše církev nachází v hluboké krizi, a také spousta obav a stísněnosti.
Já myslím, že o krizi by se mluvit dalo. Ale je otázka, kdy vlastně Boží lid tady na zemi zrovna v nějaké krizi není, kdy zrovna nemá blíž k zpustošené a plevelem zarostlé vinici než ke kvetoucí zahradě. Nepřipomíná i dnešní církev někdy daleko víc pověstnou „budku na vinici a chaloupku v zahradě tykevné“ než krásnou a luxusní novostavbu? Pracujeme, snažíme se a namáháme, řešíme problémy a máme radost, když se něco podaří. Ale taky se obáváme, smutníme, a jsou chvíle, kdy padáme únavou a nemáme na nějaké nové velké plány a projekty ani pomyšlení.
Ale pak přece zase vstaneme a popojdeme kousek dál. A v tom všem nás drží neslýchaná naděje. Každý z nás to jistě prožívá trochu jinak a jedinečně, ale zároveň, a to je moc dobře, zároveň jsou okamžiky, kdy smíme zakoušet i všichni společně, že Hospodin je v Kristu s námi, že nad námi rozjasnil svou tvář! Ne proto, že bychom se dopracovali až k naprosté neotřesitelnosti víry, ale protože jsme jeho církev, lid, který On si v Kristu vytvořil, slovy žalmu: lid, který si zasadil a vypěstoval! A není daleko. Možná skryl na okamžik svou tvář, ale opět se slituje! Tohohle evangelia se chopil Izrael, když už pro sebe prakticky žádnou naději neměl. Téhle jistoty – ne v nás a v našich silách, ale v Bohu, našem Spasiteli – se smíme držet také my! Naděje, že Hospodin svou vinici neopustí! On je přece ten, který přichází!
Rozhodně je v každý čas – ať už jsme právě dole, nebo se cítíme víc nahoře – naprosto přiměřené a nutné ústy i srdcem volat spolu se žalmistou: „Nikdy se tě nespustíme, zachovej nám život a budeme vzývat tvoje jméno!“ Ať se sejdeme v Bukovce, ve Chvaleticích nebo v Pardubicích, nepřestávejme naléhat: „Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni!“
Žalm rozhodně pochází z doby, kdy byl vyvolený lid v těžké krizi a na kolenou. Protože se tu v úvodu zmiňují severoizraelské kmeny, dá se soudit, že píseň odkazuje na katastrofu severoizraelského království, které bylo zničeno Asyřany. Žalmista ani přímo nevyznává vinu. Ale když mluví o Hospodinově „dýmajícím hněvu“, je zřejmé, že se přihodilo něco ošklivého. Lid porušil smlouvu, kterou s ním jeho Bůh jen z čiré milosti uzavřel. A to, co tu lidé zničili, nejsou schopni zase sami napravit. Svou zpustošenou vinici může dát do pořádku jedině sám její Pán, který ji zasadil a s velikou láskou a péčí vypiplal. Lidu nezbývá, než úpěnlivě volat o pomoc, prosit o Boží slitování: „Shlédni z nebe, popatř, ujmi se té révy, kmene, který pravice tvá zasadila, letorostu, jejž sis vypěstoval!“
„Nikdy se tě nespustíme.“ Dalo by se to také přeložit: „nikdy od tebe necouvneme.“ Stává se přece, že se někdy před něčím s leknutím zarazíme a couvneme a přemýšlíme, jestli se radši nedat na útěk. Někdy se možná pokoušíme vycouvat z něčeho, co jsme neprozřetelně plácli a nejsme schopni tomu dostát. Přemýšlíme pak, jak se ze svých slibů vykroutit. Boží lid tady slibuje, že od Hospodina takhle necouvne, neopustí ho.
Ale musíme dávat pozor – tohle není výkřik sebevědomé, heroické víry: „Kupředu levá, zpátky ni krok!“ Následuje tu přece: „...zachovej nám život...“ Zachovej nám život, Hospodine, drž nás a chraň nás – jen pak budeme moci i my zůstat s tebou a vzývat tvoje jméno! Jen když ty nás, Pane Bože zachováš, budeme tvým lidem k tvé slávě! Připomíná mi to zvolání nešťastného tatínka v evangeliu: „Věřím, spomoz mé nedověře!“ Ano, já věřím, snažím se, Pane, ze všech sil, ale jen když ty se slituješ a ujmeš se mě, dojdu vysvobození!
„Hospodine, Bože zástupů, obrať nás. Rozsviť tvář svou a spaseni budeme!“ Ano, je tam „obrať“. Protože obnoveni můžeme být pouze obrácením k Bohu, našemu Stvořiteli a Spasiteli. Když On nás k sobě obrátí, abychom našli cestu a mohli následovat našeho dobrého Pastýře, budeme zachráněni. A jas jeho tváře dá našim životům tolik potřebné světlo. Představuji si to „rozsvícení tváře“ Boží jako svítání po dlouhé bezesné noci, jako vlídný úsměv otce, který objímá znovunalezeného syna. Představuji si ho jako laskavý úsměv maminky, která bere do náručí své plačící dítě, aby ho utěšila. Ta rozjasněná Boží tvář navrací naději, dává život.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni!Amen.

Modlitba
Chválíme Tě, náš Bože, za naději víry, že nejsme a nebudeme sami – na to, co se kolem nás i s námi samotnými děje, ani na to, co je před námi. Děkujeme, že přicházíš – i sem, do našeho středu, mezi nás, kteří očekáváme a doufáme, ale taky se docela často bojíme a děláme si starosti. Prosíme, přijmi nás a odpusť všechny dluhy lásky, marná slova i lhostejné mlčení. Daruj nám pokorná a vděčná srdce, která se dovedou zaradovat z toho, co dostávají, a nebudou se trápit tím, co zrovna není k mání. Prosíme, skloň se k nám a daruj své požehnání!
Pane, dej, ať v nás roste a sílí to nové, co do nás zaséváš svým slovem, ať neseme ovoce milosrdenství. Prosíme za okolní sbory a farnosti, za společenství, která procházejí zásadními a někdy dost bolestnými změnami. Prosíme za sestry a bratry, na něž v posledních týdnech plně dolehla tíže odloučení a osamělosti, úzkosti a zármutku. Prosíme za ty, kteří jsou mezi námi nemocní nebo různě postižení, za pacienty nemocnic a léčeben, za ty, kteří čekají na operační zákrok. Prosíme za ty, kteří mají strach o své blízké a zakoušejí spolu s nimi pocity nejistoty a bezmoci. Prosíme za všechny, kteří i s vědomím rizika dál svědomitě konají svou službu pro dobro druhých - a děkujeme za jejich práci! Prosíme za obyvatele starých i nových válečných zón, za Syřany, Etiopany, za vdovy a sirotky, za lidi namačkané v uprchlických táborech, za všechny, kteří postrádají základní životní potřeby i prostor k svobodné existenci. Prosíme za politické představitele naší země, za všechny, kteří přijali veřejné funkce, aby jejich kroky vedla moudrost a ohled na slabší a ohrožené. Pane, smiluj se!

Přijmi nás, když k Tobě ve jménu Ježíše Krista společně voláme: Otče náš...

Písně: EZ 273, 183, 669, 275

Požehnání
Ať Hospodin vám žehná a chrání vás.
Ať Hospodin rozjasní nad vámi svou tvář a je vám milostiv.
Ať Hospodin obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem. Amen.