Kázání 17. ledna 2021

Milé sestry, milí bratři, ač se to třeba na první pohled nezdá, v příběhu o uzdravení setníkova sluhy jde i o nás! Protože je dalším svědectvím, že Boží nabídka spásy v Kristu není omezena pouze na společenství Izraele, ale otvírá se lidem ze všech ras, kmenů, národů a jazyků. Jak jsme četli ve čtvrtek na biblické hodině ve Zjevení, Jan ve své vizi zahlédl před Božím trůnem nespočetný zástup těch, kteří svá roucha vyprali a vybílili v krvi Beránkově.
Stojí za pozornost, že ani setník – podobně jako malomocný v příběhu z minulé neděle – vlastně Ježíše neprosí, spíše ho jen trochu nesměle informuje o hrozném utrpení, které postihlo jeho sluhu. Nesvěřuje Ježíšovi svoji vlastní nouzi, ale trápení někoho, na kom mu jistě velmi záleželo. Zdá se mi pozoruhodné, že se tu za Ježíšem vypravil voják, který při své službě určitě viděl a snad i sám prožil mnoho utrpení a musel být na leccos zvyklý. A přece s ním nemoc jeho služebníka zamávala natolik, že se vydal za Ježíšem, ačkoliv si musel být vědom toho, že jako ne-Izraelita může být odmítnut. Řekli bychom: drsný voják, se nímž hned tak něco nehne; a vida, přece s ním něco otřáslo a přinutilo ho k odvážnému kousku, při kterém sice neriskoval vlastní život, ale právě to odmítnutí. Riskoval, že bude muset odtáhnout s dlouhým nosem pryč. A taková potupa může být pro hrdého člověka možná horší než rána mečem!
S jeho sluhou to bylo špatné. Původní řecký text svědčí o mučivém utrpení. Kraličtí dobře přeložili „šlakem poražený.“ S milým sluhou to prostě praštilo. A před Ježíšem stojí už ne na prvém místě voják, ale muž, jímž otřáslo utrpení blízkého člověka. Snad byl na smrt a utrpení zvyklý a považoval je za svůj denní chléb. Ale teď ho tvrdě zasáhlo na místě, kde to asi nečekal a kde to zabolelo nejvíc. Stojí před Ježíšem a napjatě čeká na jeho odpověď.
Milé sestry, milí bratři, nikdy nebudeme moci dost docenit skutečnost, že smíme svému Pánu svěřovat nejenom své osobní problémy, ale také bolesti a trápení lidí kolem nás. Okruh těch, za které můžeme prosit, přitom není ničím omezen; to náš příběh hezky ukazuje: Ježíše oslovuje cizinec, pohan. A prosí za sluhu, jehož národní, náboženská či jiná příslušnost se tu neřeší, Ježíš se po něčem takovém vůbec neptá. Přijměme to jako pobídku k ještě horlivějším přímluvám!
Ježíš na setníkova slova zareagoval kladně: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale pak se to překvapivě zasekne na setníkovi: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu...!“ Musel si být vědom toho, že návštěva u něho doma může pro Žida Ježíše představovat problém. Ale za jeho pokorným vyznáním lze hledat ještě víc. Jeho slova vyjadřují úctu před někým, kdo je větší a mocnější než všichni generálové a ministři obrany dohromady. Lidé dovedou smrt rozsévat a budit v druhých smrtelný strach. Ale pouze jeden se dokáže smrti postavit, a to i naší smrti – sám Boží Syn!
A v jeho blízkosti si člověk nutně uvědomí také svou slabost a nedostatečnost. Náhle mezi vším, čím se rád pyšnil, nenachází nic, co by mohl tak slavné návštěvě nabídnout. Ježíš však nepřišel hlavně proto, aby nám připomněl naši nezpůsobilost, ale aby nám navrátil důstojnost Božích dětí.
„Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Z pohanského vojáka tu mluví opravdu velká víra v moc pouhého Ježíšova slova. I lidské slovo má nemalou moc; mluvili jsme o tom nedávno s dětmi na jejich biblické. Když nás někdo pochválí, rozlije se nám po těle příjemný pocit a dostaneme hned větší chuť pustit se zase do práce. A což teprve, když nám někdo poví, že nás má rád a záleží mu na nás! Platí to jistě i na druhou stranu; o zhoubné, zraňující, ničivé moci nadávek, urážek a pomluv netřeba mluvit!
Setník přirovnává Ježíšovo slovo k vojenskému rozkazu. I slovo důstojníka má moc, dokáže rozhýbat věci a pohnout lidmi. Rozkaz vyšší šarže se prostě musí poslechnout! Žádný důstojník přitom nemá svoji moc sám od sebe, byla mu dána tím, kdo ho povýšil a pověřil úkolem rozkazovat. Když setník říká, že sám podléhá rozkazům, doslova „je pod mocí“, vyslovuje svou důvěru, že také Ježíš je ve službách moci, ovšem jiného řádu, moci, jejímuž rozkazu se musí podřídit i nemoc a smrt. Vyznává víru, že Ježíš je Velitel, který dokáže svým jediným rozkazem změnit jeho zoufalou situaci. Zvláštní scéna: muž vycvičený k zabíjejí se dovolává Pána života, aby přece už zasáhl proti té smrti smrťácké!
A Ježíš nad setníkovým vyznáním užasl! O takové Ježíšově emoci nečteme v evangeliu často. Většinou žasnou zástupy nad Ježíšovými slovy a divy. Ale tady Ježíš užasl nad vyznáním pohanského vojáka. Upřímně se podivil a otočil se k těm, kteří ho následovali. Už tím gestem naznačil: „Slyšeli jste to? To jsou ale věci! Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“
Na to však Ježíš nenavázal kritikou malé víry a nechápavosti učedníků, jak by se nabízelo, ale zaslíbením, krásnou vizí hostiny v Božím království. Hostiny, na níž spolu s Abrahamem, Izákem a Jákobem zasednou nečekaní hosté, cizinci ze všech koutů světa, mnozí, kteří vírou půjdou ve stopách Abrahamových a připojí se k Božímu lidu. Ten obraz říká: Pán Bůh neponechá svůj otcovský dům prázdný a místa u prostřeného stolu neobsazená. Mnozí přijdou, protože zaslechnou Ježíšův hlas a s důvěrou se vydají na cestu.
Pak ovšem Ježíš nastíní ještě druhý, mnohem méně radostný obraz: synů království, kteří budou z hostiny vykázáni. Měli „rezervačku“ na místa u stolu, ale nechali ji propadnout. Dostali pozvánku jako první, ale pohrdli jí. Zůstanou za zavřenými dveřmi, kde jim zbude jen skřípání zubů a pláč nad promarněnou šancí. To je varování. Nad Božím pozváním není radno mávnout rukou a dělat, že se nic neděje. Když Ježíš tohle varování vysloví, nedělá to proto, že by si liboval ve špatných koncích nebo někoho předem odmítal. Říká to právě proto, aby za těmi zavřenými dveřmi venku ve tmě nikdo nezůstal!
Je příznačné, že samotné uzdravení je zmíněno skoro mimochodem. Sluhovi přišla k dobrému víra jeho pána. A podobně může i naše víra prospět lidem kolem nás. Myslím, že se ani neodvažujeme domyslet, jaký význam přisuzuje Pán Bůh našim modlitbám, jak se zajímá o to, na čem a hlavně na kom nám záleží. Příběh o uzdravení setníkova sluhy nás vybízí: Jen to nevzdávejte! Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Bůh promluví i do vašich starostí a trápení!
Pane Ježíši Kriste, naše pomoc a síla je v Tobě. Prosíme, dej, ať se na to dovedeme spolehnout ve chvílích, kdy je nám bolavo a úzko a cítíme se slabí, ať nikdy neztrácíme naději. Amen.