Kázání 31. ledna 2021

Milé sestry, milí bratři, Ježíšovy výroky z tohohle oddílu by asi jen málokdo použil jako náborový slogan pro lákání nových studentů na teologickou fakultu. První mluví celkem bez obalu o bezdomovectví, druhý zní už vyloženě jako provokace. Ta slova, alespoň na první poslech, neslibují jednoduchý, šťastný a spokojený život, po kterém, nemá smysl zapírat, všichni zcela přirozeně toužíme. Ale jsou skutečně určena Ježíšovým učedníkům a učednicím, proto je nemůžeme jen tak obejít nebo zneškodnit tvrzením, že dneska jsme přece v úplně jiné situaci...
Úvodní verš našeho oddílu je přípravou na následující příběh o plavbě po moři. Když se Ježíš kolem sebe rozhlédl a spatřil zástup, zareagoval možná trochu nečekaně: rozkázal učedníkům odjet na druhý břeh, operativně se rozhodl změnit působiště. Snad měl při všem tom uzdravování a vymítání zlých duchů až teď čas na chvilku zvednout hlavu a zjistit, že fronta čekatelů na zázrak se vůbec nezmenšila, že to nebere konce. A napadlo ho, že je čas zvednout kotvy. Souvislost s plavbou po moři je důležitá: Ježíš mluví o nezajištěné existenci – a vzápětí s učedníky nastoupí na vratkou bárku a vyrazí na moře, do nepohody.
Ale ještě než odrazili od břehu, došlo ke dvěma krátkým rozhovorům. Nejdříve k Ježíšovi přistoupil jeden zákoník. Zákoníci v evangeliu většinou nepatří mezi kladné postavy, v našem vnímání nemají příliš dobrou pověst, protože se často řadí mezi Ježíšovy protivníky. Ale tenhle zákoník, znalec Písma, přistoupil k Ježíšovi s uctivostí žáka, který je odhodlán následovat svého Mistra, kamkoli to bude nutné; a není žádný důvod pochybovat o jeho upřímnosti.
A Ježíš ho taky neodmítl. Jen ho upozornil, že to nebude snadné. Protože zvířátka sice mají své útulné nory a doupátka a ptáci nebeští svá hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. A na podobný úděl mají být připraveni i jeho následovníci. Ježíš tu mluví o nezajištěné existenci poutníka bez stálého domova, o situaci toho, kdo zůstane v tomhle světě vždycky tak trochu cizincem. Právě na tenhle úděl se Ježíš snažil připravit i své učedníky a učednice. Naše víra nás osvobozuje a dává nám naději, proměňuje náš život, ale zároveň nás i jistým způsobem vyděluje. Spoléháním se na Krista a následováním svého Pána se odlišujeme; aniž bychom chtěli nebo o to záměrně usilovali. V některých rodinách víra způsobí bolestné rozdělení; ten, kdo uvěří v Krista, se stává mezi svými vlastními podezřelým cizincem a musí o svou křesťanskou svobodu, svobodu následovat Ježíše, nejednou dost tvrdě bojovat.
Je naprosto přirozené, že se moc lišit nechceme. Asi nikdo dvakrát nestojí o pověst „bílé vrány“, podivína nebo dokonce zpátečníka a tmáře, který věří na pohádky. Ježíšovo slovo neznamená, že by církev vůbec neměla pracovat na svém PR, na dobrých vztazích s veřejností. Rozhodně je třeba usilovat o co největší srozumitelnost a otevřenost právě vůči okolní společnosti. A jistě není nic špatného na tom, prezentovat, co dobrého se podařilo a lze to nabídnout i lidem necírkevním, v čem všem může být církev užitečná a prospěšná.
Ale zároveň, jako společenství Ježíšových učedníků a učednic, zůstáváme v tomhle světě do jisté míry cizím tělesem, když vyznáváme Boha, který je Spasitelem, ale také Soudcem lidských činů, a volá k obrácení. Jako Kristovi svědkové nebudeme vždy a všude vítaní. Ten prvek pohoršení se nesmíme snažit odstranit důmyslným mlžením a zakrýváním podstaty věci. V Kristu jsme společenství poutníků a naše pravá vlast je teprve před námi.
Po zákoníkovi Ježíše oslovil jiný učedník. Přišel s žádostí, aby ještě mohl pochovat svého otce, dříve než se se svým Pánem vydá na cestu. Ale Ježíš mu to nedovolil. Jeho odpověď je šokující. Postarat se o řádný pohřeb rodičů bylo pokládáno za posvátnou povinnost! A domnívám se, že aspoň v křesťanských kruzích se tahle dobrá tradice pořád drží. Radikalita Ježíšovy výzvy ještě víc vynikne, když ji srovnáme s povoláním Elíši. Elijáš ho nechal rozloučit se s rodiči a ještě uspořádat jakýsi hod na rozloučenou. Přitom také nešlo o nic menšího než o vstup do Boží služby!
Ale Ježíš tímhle výrokem nezakazuje pořádat pohřební rozloučení. Jeho odpověď je záměrně vyostřená a radikální. Podobnou překvapivou až šokující pointou přece vrcholí i některá jeho podobenství; třeba o dělnících na vinici nebo o nepoctivém správci. Ježíš mluví takto vyostřeně, protože ve věci jeho následování nejde o nic menšího než o otázku života a smrti!
Důležité je nenápadné slůvko „próton“, přeložené tu jako „napřed“. Jde tady o to, co má být první v řadě, na prvním místě, na čem nejvíc záleží, čemu dáme přednost. A tou první a rozhodující věcí má být – následování Ježíše, plné soustředění na to v něm přicházející Království. Ježíšův výrok není výrazem cynismu, který by se snažil ignorovat lidské utrpení, bolest a zármutek. Vždyť celá jeho služba byla naplněna pomocí trpícím a nešťastným. Právě tak Ježíš nepohrdal obřady, které provázejí důležité okamžiky lidského života. Nezavrhoval pohřby, stejně jako neodmítal pozvání na svatbu či jinou oslavu. V evangeliu Ježíš taky cituje přikázání „cti svého otce a matku“, nabádá k péči o rodiče a varuje před zvrhlou náboženskou praxí, která této péči bránila. Ovšem v okamžiku, kdy je nutné volit mezi věrností Pánu Bohu a vlastní rodinou, platí, že více se sluší poslouchat Boha než lidi.
To zvláštní, neskladné slovo „následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé,“ se dá vyložit veskrze pozitivně. Znamená to: ve stopách Pána života se soustřeď na život, ne na smrt. Následovat Ježíše znamená soustředit se na přicházející Boží království. A tahle koncentrace na jinou, novou, od Pána Boha přicházející skutečnost, nás může uchránit, abychom se nenechali uhranout „majestátem smrti“ a zdeptat přívalem pochmurných zpráv o tom, že „dobře už bylo“. Občas mi chodí e-maily, v nichž nějaký odborník dlouhé minuty v podstatě pořád dokola opakuje: seďte doma a nikam nechoďte, nebo zemřete. Ta nemoc je zlá a je blízko a jak vystrčíte hlavu ze dveří, dostane i vás... Tohle, myslím, není nejlepší způsob, jak trávit večery!
Ne, křesťan není necita, se kterým nic nehne. Všichni máme své starosti, trápí nás nemoci našich blízkých i to, co se děje kolem nás. Přemýšlíme a hledáme, co s tím. Někdy nás sevře strach. Ale v tom všem máme slyšet Ježíšovo: „Následuj mě a budeš sloužit životu. Následuj a zakusíš, že Boží láska je silnější než smrt.“
My smíme a máme svědčit o té jiné, nové realitě, která není méně skutečná než to, co se děje kolem nás. Boží království se blíží! Nakonec i v té realitě naší současnosti přece s rozšířením koronaviru nezmizelo všechno dobré, nezmizela láska, přátelství a solidarita a vzájemná pomoc, poctivé úsilí mnoha lidí. Neztratily se všechny stopy Boží milosti. A hlavně nikam nezmizela, neumřela Boží věrnost a láska! Kéž se na to v následování Ježíše dovedeme spolehnout a podělit se o naději s těmi, kteří výhled ztrácejí.
Děkujeme, Pane, za slovo, které mění naši perspektivu a ukazuje směr. Pomoz nám jít za Tebou tou úzkou cestou, která má Tvé zaslíbení. Amen.