Kázání 14. února 2021

Milé sestry, milí bratři, po té hrozné bouřce, kterou zažili na moři, si museli učedníci oddechnout, když konečně přistáli u protějšího břehu. Jenomže úleva asi netrvala moc dlouho. Brzy jim došlo, kde to vlastně přistáli. Na druhém břehu moře je totiž čekal – hřbitov. Takže se jim asi na břeh ani moc nechtělo. To by vysvětlovalo, proč o nich v následujícím příběhu nepadne ani slovo. Představuji si to tak, že buď ani nevystoupili z lodi, a nebo sice ano, ale drželi se kus zpátky za Ježíšem. Protože tam nebyl jenom hřbitov; ono se tam v dálce před nimi začalo něco pohybovat a pak to vyrazilo směrem k nim. A takovéhle hororové situace, to z evangelií známe, učedníci zrovna neoblibovali! Kdo by taky v takové chvíli neznervózněl?
Ježíšovi vyšla naproti opravdu podivná uvítací delegace – dva posedlí! Různé strašidelné příběhy si libují v hrůzostrašných detailech, ale těch nás evangelista ušetří. Nepopisuje, jak ti dva posedlí démony vypadali, jen nám celkem stručně vylíčí jejich situaci: žili v hrobech, tedy pohřebních jeskyních, a byli velice nebezpeční, takže tou cestou kolem jejich teritoria nikdo nebyl schopen projít. Živí, ale přece jako by už patřili spíš říši smrti.
Evangelista Marek vypráví příběh o posedlém, který v amoku ubližoval sám sobě, a i když se mu v tom jeho okolí snažilo zabránit, nebylo to nic platné. Slepá nenávist posedlých v našem příběhu se však obracela navenek, proti druhým lidem. Protože byli dva, navrhují někteří vykladači chápat to jako obraz kolektivní agrese. Tihle posedlí možná tolik netrpěli osamělostí, byli spolu, jenže navzájem se mohli podporovat jen v tom zlém. Je známá věc, že kde vášně ovládnou víc lidí najednou, tam se všechno negativní ještě znásobí.
Předesílám, že mám rád fotbal; možná právě proto mě jako první napadli fotbaloví rowdies, party chuligánů, kteří na fotbal nechodí pouze fandit, ale hlavně se porvat s fanoušky týmu soupeře. Ale jsou i jiné, ještě nebezpečnější davy, naplněné zlobou, provolávající nenávistná hesla proti různým skupinám lidí nebo jednotlivcům. Však Ježíš později v Jeruzalémě zakusí něco takového na vlastní kůži...
Spoutanost zlem, která člověka přiměje dělat věci, kterých by se normálně neodvážil. Psychická nemoc? Nedávno jsem po dlouhé době shlédl jeden dokument na téma „byl Hitler šílený nebo ne?“ Ve zmíněném dokumentu došli k závěru, že Hitler sice byl poznamenán zážitky z války a bral příliš mnoho návykových léků, ale zřejmě netrpěl žádnou psychiatrickou diagnózou. Z hlediska dnešní lékařské vědy byl celkem normálním jedincem, stejně jako tisíce dalších, kteří mu v rozpoutání těch hrůz pomáhali. Jak se pak ale srovnat s neslýchaným zlem, které napáchali? Dnešní evangelijní příběh napovídá, že tu jsou ve hře faktory, které nelze bezezbytku vysvětlit psychiatrickou diagnózou, asi žádnými obvyklými vědeckými prostředky. Mluví se tu o skutečnosti zla, které si dokáže člověka omotat kolem prstu, spoutat a zneužít k těm nejhorším záměrům. Ovšem zároveň a především evangelium svědčí o Ježíšovi, Božím Synu, který i tyhle temné síly smrti dokáže zvládnout.
Ti posedlí asi hned nepoznali, kdo se to k nim blíží, tak na něho vyrukovali, jak byli zvyklí. Až když stanuli před Ježíšem, došlo démonům, že je zle. A začali se bránit: „Co je ti po nás, Synu Boží? Ještě nepřišel náš čas!“ Jenže ti nečistí duchové se spletli – protože Ježíšovým příchodem se čas jejich řádění začal naplňovat! Když námitky nepomohly, zkusili to aspoň se smlouváním. Opodál se páslo velké stádo vepřů. Zlí duchové si je snažili vyprosit jako náhradní bydlení podle hesla: nečistý k nečistému. To je třeba vědět: vepř v Bibli představuje nečisté zvíře, které měli Izraelci z náboženských důvodů zakázané. Boží Syn však mezi nás nepřišel proto, aby se zkoušel se zlem nějak dohodnout, rozparcelovat si pole působnosti: Tady je to moje, a tamhle zase vaše, tam si tropte, co chcete! Ježíš démonům jen krátce poručil: „Jděte. Vypadněte!“
A pak už události nabraly rychlý spád. Celé stádo vepřů, poháněné tou nečistou mocí, utonulo ve vodách. Z řeckého textu je patrné, že v moři neskončili pouze vepři, ale také ti démoni; jejich čas už skončil. Vyděšení pasáci utekli do města a tam všechno vyprávěli, „i o těch posedlých.“ Když bychom se zkusili na událost podívat jejich očima, bylo celkem logické, že se soustředili na ztrátu stáda a až na konec dodali taky něco o zvláštním náhlém uzdravení těch dvou zuřivců, kterých se všichni báli. Rozhodně to ale všechno nějak muselo souviset s tím Židem, který tam připlul z druhé strany jezera. S ním by ještě mohly být problémy! Na ty posedlé si člověk musel dávat bacha, ale když si držel odstup a nelezl jim do cesty, nepřišel k úhoně. Ale jestli je ten Žid dokázal uzdravit a ještě k tomu na dálku pobláznit stádo vepřů, co asi provede příště?
Za co stojí vysvobození dvou nebožáků ze spárů zla a smrti? Když se nad tímhle příběhem strhla diskuze zhruba před dvaceti lety během pobožnosti na Evangelické akademii, kupodivu se řeč také stočila právě na to stádo prasátek, která to nespravedlivě odnesla. Ježíš a jeho moc, ale i ti dva uzdravení šli úplně stranou. A milý bratr kazatel už neměl moc šancí to rozpáleným studentům vysvětlit. Veškerý zájem se soustředil někam jinam.
Není tu přímo řečeno, z jakého důvodu vyšlo celé město (celé město!) Ježíšovi vstříc, jestli je přepadl strach nebo spíš vztek a smutek nad majetkem, který uplaval. Jisté je, že Ježíše slušně, ale důrazně požádali, aby si našel působiště někde jinde, aby laskavě zmizel. Co je zarážející: slušní měšťané jednali s Ježíšem podobně jako předtím ti dva posedlí – také vyšli Ježíšovi vstříc, a pak ho prosili, jen snad na něho tolik nekřičeli... Zdá se, že příběh vyznívá poněkud rozpačitě. Jestliže na domovském břehu kladli Ježíšovi nemocné a posedlé k nohám, tady na druhé straně se o uzdravení nikdo neprosil. I ti dva vysvobození zmizí z příběhu bez rozloučení a už o nich neuslyšíme... Jediné, s čím se tu Ježíš setkal, bylo vlastně: „Co je ti do nás? Běž prosím raději někam jinam!“ A tak Ježíš šel, protože Pán Bůh svou milost nikomu nevnucuje.
Ale přece je i tenhle příběh evangeliem, dobrou zprávou. Protože Ježíš i na tenhle nepříliš přátelský břeh zavítal a něco dobrého tu udělal. I tady mohli vidět a zakusit, že Panovník Hospodin, ten zvláštní Bůh Izraele, dokáže prosadit svou moc i na území pohanů, kde ho nikdo nečeká, dokonce i v krajině, kde to víc patří smrti než životu. I tady se mohli přesvědčit, že Hospodin ve svém Synu už začal zavírat ústa křičícím ukrutníkům, šlapat na paty nečistým silám a potírat smrt.
Součástí dobré zprávy je ujištění, že i ten nejubožejší a nejspoutanější človíček má pro Pána Boha nesmírnou cenu, větší než veškeré cennosti a poklady světa. Tu cenu má, milí přátelé, i každý z nás – vždyť za nás náš Bůh dal to nejcennější, co měl, vlastního Syna!
V Tobě, Pane Ježíši Kriste, máme svobodu a pokoj. Prosíme, pomáhej nám, abychom dovedli jednat jako Tebou vysvobození. A kéž se nad nikým nevzdáváme naděje! Amen.