Kázání 14. března 2021

Milé sestry, milí bratři, polnice na Sijónu troubí na poplach – a my už víme proč: blíží se den Hospodinův! A to ovšem znamená, že přichází sám Hospodin! Svatý Bůh přichází k těm, kteří při něm nestáli a nestojí celým srdcem, ale otáčejí se za jinými bohy. Svatý a Vyvýšený se blíží k lidu, který na něho v jednomu kuse zapomíná a zařizuje se v tomhle světě po svém, k těm, jejichž „zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí,“ jak to vystihl jiný z proroků. Jak to asi dopadne? Může takové setkání vůbec vypadat jinak než jako „den tmy a temnot, den oblaku a mrákoty“?! Lze se na tak zásadní setkání nějak připravit?
Ale ano, i o tom už jsme slyšeli. Jedinou přiměřenou reakcí je – pokání! Nepomůže nic jiného, než obrátit se k Hospodinu, navrátit se k němu celým srdcem a svěřit mu všechna ta selhání a nevěrnosti, všechno, co člověk považoval za moudré a co se ve světle Božího příchodu ukazuje náhle jako pošetilost a marnost nad marnost. Nepomůžou žádné obřady a rituály a prázdná gesta; je nejvyšší vrátit celé srdce Hospodinu!
Polnice svolává shromáždění. Sejít se má celý sbor. Úplně všichni! Vedeme v našem sboru už nějaký čas rozhovor o účasti dětí na bohoslužbách; a řešili jsme to i na mém minulém působišti: mají se bohoslužeb účastnit i rodiny s nemluvňátky, i když ti nejmenší někdy ruší, výskají a pláčou? Je to tak správně, třebaže to může pro některé, zvlášť hůře slyšící účastníky shromáždění představovat rušivý prvek a pro rodiče těch maličkých určitý stres? Stojí to za to? Já jsem přesvědčen, že ano, že tam máme být opravdu všichni spolu.
Prorok tady svolává nejenom starce (ovšem to hebrejské slovo může taky označovat „starší“, presbytery), ale zároveň i pacholátka a kojence! Proč? Copak z toho můžou něco mít? Copak tam nebudou akorát vyrušovat? Když mluvíme v církvi o našich nejmenších, zdůrazňujeme spíš univerzalitu Boží milosti, která platí pro všechny; asi zvlášť v souvislosti se křtem dětí a jejich účastí na večeři Páně. Ale prorok svolává k postnímu shromáždění, k pokání a modlitbám o slitování. Pán Bůh tam chce i ty maličké mít. V jeho pohledu nerozhoduje, kolik už kdo v životě nasbíral zkušeností a metálů. A to, co se děje, i to, co se blíží, se týká dětí stejně jako dospělých, jako jejich rodičů a prarodičů a starších sourozenců. Zvláštní to přijde našemu individualistickému uvažování, které je ale biblickému světu docela cizí. To, co udělali rodiče, a právě tak i to, co neudělali, jejich víru či nevěru, lásku či lhostejnost, naději nebo zoufalství – to všechno nasávají ti maličcí od prvních okamžiků, co jsou na světě, ba ještě dřív. Proto ani teď nemohou zůstat někde stranou.
Naléhavost chvíle je podtržena povinnou účastí ženicha a nevěsty. Muž, který se oženil, byl v Izraeli na rok zproštěn vojenské služby i jiných úkolů, aby se mohl věnovat své manželce. Což bylo velice prozíravé a ohleduplné opatření, když si vezmu, kolik vztahů nepřežilo za minulého režimu povinnou dvouletou vojenskou službu. Ale v nastalé situaci prorok žádnou výjimku nepovoluje! Zvláštní představa, když si uvědomíme, že během svatebních příprav jde většinou všechno ostatní stranou, to opravdu není čas, kdy by člověk myslel na půst a pokání. Ale na prorokovu naléhavou výzvu musí i ty svatební radosti počkat, i na tu toužebně vyhlíženou svatební noc dojde až později. Žádné výjimky a omluvy neplatí!
Přiblížil se den Hospodinův. Proto se mají shromáždit úplně všichni, i ti, kteří třeba na bohoslužby už dlouho nezavítali, protože se starali spíš o jiné věci. Pokání, upřímné vyznání vin a prosby o slitování nejsou a nemohou být pouze posláním kněží, farářů a presbyterů, je to věc celého sboru, celé církve, věc nadmíru naléhavá.
Výzvy k postu a svolání shromáždění už zazněly dřív, nyní dojde i na podrobnější instrukce. Kněží slyší, jakými slovy se mají modlit, a dokonce i kde přesně mají úpět: mezi předsíní a oltářem. To bylo místo, kam směli pouze kněží a kde se měli modlit. Až potud nic překvapivého. Jenže jak se dočteme v knize Ezechiel, i na tomhle posvátném místě se zřejmě někdy děly věci prapodivné a Hospodinu odporné, i tady se provozovalo modlářství. A dopouštěli se ho ti, kteří měli vést lid k Hospodinu a jít ostatním příkladem!
Proto právě tady, na místě činu, teď zazní úpění, pláč a křik k Hospodinu, a to s „roztrženým srdcem“; už žádná pouze vnějšková pokora a formální naplnění všech požadavků bez skutečné účasti, bez pravého obrácení! Slova, jimiž se mají modlit kněží, připomínají Mojžíšovy prosby za nevěrný lid. Kněží mají vstoupit do jeho modliteb, přijmout pověření přímluvců. Jejich slova potvrzují vážnost situace. Mojžíš se takto modlil ve chvílích nejvyšší krize, kdy Izrael prošvihl všechno, co mohl, a potácel se na hraně života a smrti, kdy byla ohrožena sama jeho existence jako Božího lidu. Po incidentu se zlatým býčkem jako by si Hospodin s Mojžíšem přehazovali lid jako horký brambor, se kterým si nikdo neví rady. Ale Mojžíš obstál v roli přímluvce, když vytrvale naléhal: „Hospodine, to je přece tvůj lid, který jsi vysvobodil, tvé dědictví! Opět se nad ním slituj, rozpomeň se na svá zaslíbení!“
Ano, jak se ospravedlnit, čím se lze vykázat, když se blíží živý Bůh? Co lze nabídnout za to, co mu zůstáváme dlužni v lásce, poslušnosti, věrnosti? Na co se může člověk odvolat, když si uvědomí svou slabost a spatří své prázdné ruce? Biblický svědek povzbuzuje: odvolej se na Boží věrnost a milosrdenství. Zachyť se milosti, jak ji Bůh zjevuje ve svém Synu, k ní se uteč, jí se drž za všech okolností!
Potíž spočívá v tom, že Boží lid, církev zkouší pořád znovu žít z jiných zdrojů než z milosti, najít si jinou jistotu než Boží věrnost. Ale zachráněna a obnovena může být jedině tou milostí, která ji zakládá a naprosto nezaslouženě provází. Jedinou nadějí církve, naší jedinou záchranou, sestry a bratři, je právě to, že jsme lidem Kristovým, že máme živého Pána, který nám zůstává věrný i přes všechna naše selhání a průšvihy.
„Proč se má říkat mezi národy: Kde je jejich Bůh?“ Podobně i Mojžíš připomínal Hospodinu: „Co tomu řeknou Egypťané?“ Co na to řeknou lidi? Ta otázka se pro někoho stává noční můrou, prý i některých farářských dětí: Toníku, už zase jsi byl sousedům na švestkách? Ale no tak, vždyť tvůj tatínek je farář! Koukej se chovat slušně, nesmíš dělat ostudu!
Při nevěrnosti Božího lidu se však neocitá v sázce pouze dobrá pověst církve, ale Boží čest. Na ni myslel Mojžíš, když prosil za neposlušný národ, myslel na ni víc než na vlastní prestiž a na výhody, které by snad mohl vytřískat ze selhání druhých. To, co poslouží Boží slávě, by mělo být horizontem i našich modliteb, našeho usilování a plánování. Smyslem a cílem naší služby a svědectví není pouze naše osobní spása a blaženost – ale to, aby Hospodin došel cti a chvály i mezi těmi, kteří ho ještě neznají.
Bože, náš Otče, děkujeme za život, který nám dáváš ve svém Synu. Prosíme, nauč nás, čím Tě oslavíme a prospějeme lidem kolem nás. Amen.