Kázání 2. května 2021

Čtení: Mt 25,31-40 Základ kázání: 2Tm 1,13-2,7

Milé sestry, milí bratři, slyšeli jsme už, jak pevné pouto vytvořila víra v Krista mezi apoštolem Pavlem a jeho žákem a spolupracovníkem Timoteem. Nyní dojde v dopisu taky na další vztahy. Pavel nechtěl povzbuzovat svého žáka k věrné službě evangeliu pouze vlastním příkladem; připomněl mu jednání dalších svých spolupracovníků a přátel, jejich obětavost, ale také selhání.
Nejdříve apoštol uvádí negativní zkušenost a jména dvou bratří, jejichž selhání asi zabolelo nejvíc. Jmenováni jsou dva, ale Pavel píše, že se od něho v Asii odvrátili všichni. Z toho až zamrazí! Pavla to muselo hodně bolet. Neukojí přitom ani v nejmenším naši touhu po podrobnostech, nedozvíme se, proč se od něho jeho spolupracovníci odvrátili – jestli kvůli věroučným rozdílům nebo bylo důvodem jeho uvěznění. Mohli za tím klidně být jiní, kteří si nárokovali titul apoštolů a nesli svým posluchačům „jiné evangelium“, upravené tak, aby se víc líbilo a posluchačům nábožensky „šmakovalo“. Pavel se s těmihle falešnými učiteli něco natrápil! Však i v našem dnešním oddíle Timotea napomíná, aby se držel zdravých slov, správného, pravdivého učení.
Ty vztahy! I v církvi, i mezi křesťany se dokážou někdy pěkně zašmodrchat a pokazit, někdy dochází k zraněním, která se jen velmi pomalu a obtížně hojí. Proto stojí za pozornost, že se Pavel téhle negativní zkušenosti věnuje jen krátce, nerozmazává ji, nepropadá sebelítosti. Vlastně ji jen letmo zmíní, aby na tmavém pozadí o to víc vyniklo to dobré, co pro něho udělal někdo jiný.
Oneziforos si dal tu práci a Pavla v Římě našel. Což jistě nebylo snadné, protože se jen těžko mohl obrátit na nějaký centrální registr vězňů, informační službu nebo něco podobného. Ale Oneziforovi to stálo za to. Horlivě Pavla hledal a našel. A několikrát ho potěšil, přesněji „občerstvil“. Jistě už tím, že se za vězně Pavla nestyděl. Ujistit se o něčím přátelství a lásce v situaci, kdy se od člověka všichni odvracejí, musí být velice občerstvující!
Na jedné straně Oneziforos, který se nestyděl za Pavla v řetězech a prokázal mu milosrdenství. Na druhé straně „všichni“, blíže nespecifikovaný počet těch, kteří se od apoštola odvrátili a opustili ho. A přece jako by ten jeden projev přátelství a milosrdenství překryl všechno ostatní a zastínil všechno zlé, co musel Pavel skousnout a vytrpět! Z mnoha snad i horlivých a zbožných křesťanů jako by jen jeden pochopil výzvu z Ježíšova podobenství o posledním soudu a slitoval se nad uvězněným. Ano, je důležité pamatovat na sílu milosrdenství a neodvracet se od těch, kteří se ocitli v nesnázích a možná i v opovržení. Je dobré pamatovat, že někdy i docela málo může pro někoho znamenat hrozně moc!
Po všem, co Pavel prožil, se nelze divit, že tolik toužil ještě jednou se setkat se svým duchovním synem. Protože věděl o lidské slabosti a nestálosti, snažil se ho tím víc soustředit na Krista a jeho slovo, na Boží milost. Veškeré napomínání a povzbuzování Pavel zakládá právě na naději, ba jistotě, že Pán Bůh je v životech svých dětí mocně a účinně přítomen.
Bůh, který probudil naši víru, v nás také přebývá svým svatým Duchem, aby chránil to, co nám svěřil. Duch síly, lásky a rozvahy, jak ho nazval apoštol, není násilník ani poručník nebo dohlížitel, který raději všechno rozhodně a udělá za nás, abychom náhodou zase něco nepokazili a nezazdili. Je to náš pomocník a ochránce, povzbuzovatel, na nějž se vyplatí dát – ale lze mu také vzdorovat, jak můžeme vyčíst z apoštolova napomínání i z těch negativních příkladů, které ve svém dopisu zmiňuje. Proto Pavel Timotea nabádá, aby tu Boží pomoc řádně využíval a dal se vést Duchem, ne vlastními obavami nebo touhami.
Novou sílu a odvahu smí kazatel hledat v Boží milosti. A zároveň se nemá pokoušet stačit na všechno sám. Součástí Timoteova poslání bylo také vyhledat a vyučit další, kteří budou v kázání evangelia pokračovat, vychovat si nástupce, kteří budou v práci na sborech pokračovat. Taková byla realita sborů první církve: než se misionář hnul dál, snažil se vyhledat a vyučit další kazatele, kteří by poklad evangelia nezkresleně předávali dál.
A tenhle úkol pořád platí, stále jsou zapotřebí nejen faráři, ale lidé, kteří se ujmou v případě potřeby záskoku za kazatele, vyučování dětí v nedělní škole, práce s mládeží – a bude jich pravděpodobně třeba stále víc, zvlášť pokud bude mít každý farář na starosti několik sborů.
Boží moc, která v nás působí, je skutečná, jakkoliv zároveň nenápadná a neokázalá. Je realitou stejně jako zápas, v jehož centru se nacházíme. Apoštol sílu toho boje pociťoval často a doslova na vlastní kůži. A snažil se něj Timotea i další své žáky a spolupracovníky co nejlépe připravit. My bychom dnes mohli pokrčit rameny a ptát se: jaký boj? Církev má sloužit, pomáhat, přinášet lidem dobrou zprávu, útěchu a naději, měla by být „všemu lidu milá.“ Tak jaký boj?
Pavel ve svém dalším povzbuzování použil celou řadu příkladů a ne náhodou začal právě obrazem z vojenství. Žoldnéře si prý do jednotky vybíral její velitel, takže je pochopitelné, že se vojáci snažili před ním obstát a neudělat si ostudu. Ke službě vojáka patří disciplína, sebekázeň a výdrž, voják musí něco vydržet. Je součástí týmu a v boji musí myslet na své druhy; když selže, ohrozí i ostatní. Poslouchá pouze rozkazy svého velitele. Kdyby to neudělal, riskuje samozřejmě trest, ale hlavně uvádí do nebezpečí i své druhy. Musí se umět lecčeho vzdát.
A podobně i atlet, který chce dosáhnout úspěchu. Těmi „pravidly“ se tu zřejmě nemyslí pouze na „fair play“, ale na celou náročnou sportovní přípravu a pečlivé dodržování pokynů trenéra. Ani tady to není možné bez odříkání a železné disciplíny. Trojici doplňuje rolník, oblíbená to postava Ježíšových podobenství. I on musí tvrdě makat, hodně se nadře – a přitom nemá nic jisté, trpělivě vyhlížená úroda není v jeho rukou. Proto o něm apoštol příznačně říká, že „obdrží“ úrodu, ne že ji „sklidí“, jak stojí v ekumenickém překladu. I přes všechnu vynaloženou námahu a odříkání je vytoužená úroda Božím darem – nakonec stejně jako vítězství v boji nebo v sportovním zápolení.
Tak mi ze všech tří příkladů jako nejvýraznější prvek vedle disciplíny a tvrdé dřiny vystupuje právě trpělivost a vytrvalost, ctnosti, o které by měl usilovat každý věřící. Nebylo by přiměřené tohle Pavlovo napomínání zobecňovat, vztahovat na všechny křesťany; přece jen tu nejvýznamnější křesťanský misionář píše svému nejbližšímu spolupracovníkovi.
Ale to jasné zaměření na věc Kristovu a výzva k vytrvalosti, která si dovede i leccos odříct, platí v každém čase. Pán Bůh dál vede zápas s mocnostmi lži a zmaru, v němž jde o svobodu a život každého člověka. A to, co má tady na zemi v tomhle boji k dispozici, je jeho církev. Je dobře, když to jeho církev ví.
Pane, děkujeme za Tvé evangelium. Dej, ať promlouvá jasnou řečí i v našem národě a naplňuje lidská srdce důvěrou a vděčností. Amen.