Kázání 6. června 2021

Milé sestry, milí bratři, když se v Písmu objeví zmínka o „hluchotě“, často se tím nemíní pouze fyzické poškození sluchu. Bible zná i něco, co by se dalo nazvat duchovní hluchotou. Takto postižený člověk neslyší Boží slovo a neřídí se jím, ztrácí světlo, které by mu svítilo na cestu a umožňovalo mu správně se orientovat. I kdyby viděl jako ostříž, stejně mu hrozí, že zabloudí do velikých problémů. Proto kladou bibličtí autoři takový důraz na Duchem svatým pročištěný a zbystřený sluch.
Neobvyklá je v našem dnešním příběhu ovšem už úvodní informace. Ježíš se vydal z pohanských končin domů takovou zvláštní oklikou, jako bychom třeba šli z Pardubic do Prahy přes Havlíčkův Brod nebo přes Liberec. Ve starších komentářích byste narazili na tezi, že se evangelista Marek nevyznal v zeměpisu Palestiny a prostě to popletl. Otázka je, pokud by si nebyl jist, proč by pak o tom tak podrobně referoval. Ve skutečnost mohl mít Ježíš k téhle oklice dobrý důvod; snad se snažil vyhnout území, které spravoval král Herodes. Ten Herodes, který už odklidil nepohodlného kazatele Jana Křtitele. Jak stoupala Ježíšova popularita, zvětšovala se i pravděpodobnost, že se s ním bude chtít Herodes taky seznámit.
Snad chtěl evangelista Marek podrobným popisem cesty své církvi připomenout, že se Ježíš nevyhýbal krajinám z pohledu pravověrných nečistým a podezřelým, kde o živém Bohu, nic nevědí a žijí si po svém. Kristova církev se totiž takovým místům, kde třeba všechno nevypadá zrovna předpisově, kde možná hrozí i nedorozumění a potíže, vyhýbat nemá.
Není úplně zřejmé, kde vlastně k setkání došlo, ale v každém případě tam, kde už o Ježíšovi něco věděli. Přivedli k němu člověka hluchého a špatně mluvícího. Čekali, že Ježíš postiženého uzdraví jediným dotekem, jako to už předtím učinil u mnoha nemocných. Některým stačilo, aby se sami dotkli třeba jen třásní Ježíšova roucha a hned byli vysvobozeni ze svého trápení. Jediný dotek nebo jen jediné slovo – u léčitele Ježíšova kalibru to musí stačit!
Ale Nazaretský to udělal jinak, než si představovali. Ježíš slyší naše prosby a reaguje na ně. Ale neznamená to, že všechno vždycky proběhne tak, jak čekáme a jak si představujeme. Rozhodně však – a s touhle důvěrou smíme Ježíšovi svěřovat své starosti i trápení svých blízkých – Ježíš vždy učiní to, co pro nás bude nejlepší, co nám skutečně prospěje!
Nejdřív si Ježíš odvedl postiženého stranou. Všechno, co se bude dál dít, bude jen mezi Ježíšem a nemocným, není to divadlo pro zástupy. Ježíš v tomhle i dalších případech praktikoval to, čemu se dnes říká „individuální přístup.“ Pro Pána Boha nejsme a nikdy nebudeme jen zástup, jednolitá masa bez tváří a jmen. Bůh zná každého z nás jménem, zná naše osobní příběhy, naše klady i zápory, úspěchy i krachy. A ví taky nejlíp, co každý z nás právě potřebuje.
Opravdu zvláštní je, že tu evangelista popisuje i „léčebný postup.“ Ale to právě patřilo k onomu individuálnímu přístupu. Byla to jakási znaková řeč, jejímž prostřednictvím Ježíš s nemocným komunikoval. Nemohl vysvětlovat přímo, to postižení znemožňovalo. Ale když se dotkl uší a jazyka nemocného a použil slinu, v té době běžný léčebný prostředek, když tedy Ježíš postupoval tak, jak asi bylo u tehdejších léčitelů běžné, dal postiženému šanci pochopit, co s ním má v úmyslu, co se právě děje.
Já osobně jsem taky rád, když se mnou lékař, třeba můj zubař v průběhu ošetření komunikuje a vysvětluje mi, co se chystá udělat. Výsledky jednoho průzkumu před pár lety ukázaly, že pacienti očekávají od lékařů na prvém místě ohleduplný, laskavý přístup, zohlednění své těžké situace. Takový přístup je pro ně dokonce ještě důležitější než odpovídající profesní odbornost a způsobilost! A Ježíš takto ohleduplně ke svým pacientům přistupoval dávno předtím, než se na fakultách začala vyučovat lékařská etika.
Velmi blízký, úzký kontakt s nemocným. A pak Ježíš vzhlédl k nebi, obrátil se k nebeskému Otci. Nyní nastala rozhodující fáze. Ježíšovo „povzdechnutí“ lze vyložit jako modlitbu. Příslušné řecké slovo se dá přeložit také jako „zasténal“ (estenaxen – v originále ono „zasténání“ přímo slyšíme!). Povzdechl si Ježíš nad velikou lidskou bídou a soužením, s nímž se setkával na každém kroku? Byl to projev účasti s trpícím člověkem?
Náš novozákoník Jiří Mrázek navrhuje chápat tenhle povzdech nebo zasténání jako zvuk, který vydáváme při nějaké velké námaze. Naznačoval by těžkou práci, kterou si Ježíš s tím postiženým musel dát. A on si s ním skutečně taky dal práci! Celý průběh uzdravování ukazuje Ježíšovu hlubokou solidaritu s trpícím člověkem, spoluúčast toho, který „nesl naše nemoci a naše bolesti vzal na sebe.“ I tento příběh potvrzuje, že mocné činy uzdravování nebyly pro Ježíše jen takovou snadnou zábavou, která by ho nic nestála. Ježíš vysvobozoval nasazením celé své bytosti!
Když se nad tím zamyslíme, pomáhat a podporovat lze jen těžko bez osobní účasti. Na dobročinné účely pořádáme sbírky, v důvěře, že s nimi příjemci přiměřeně naloží. Ale jindy je nutné obětovat ještě něco jiného než finance – čas, síly, něco ze svých plánů nebo zájmů...
Další líčení evangelia svědčí o dokonalém vysvobození. Když tu čteme, že postižený „mluvil správně“, neznamená to pouze, že by z něho teď měl radost každý logoped. Ježíšem uzdravený jazyk dokáže odpovídat na Boží volání, dovede poděkovat, chválit, a taky říci svým bližním něco pěkného a povzbudivého, co posílí a přinese úlevu.
Pro Markovo evangelium příznačná je poznámka o svědcích uzdravení, kterým Ježíš přikázal mlčet. Ale čím víc jim nařizoval, tím víc to rozhlašovali. Ježíš nestál o pověst zázračného léčitele, taková popularita mu v jeho službě spíš překážela. Ale nedalo se to ututlat. Když se do věci vloží Pán Bůh a lidé se setkají s jeho mocí, tak se to prostě nedá ukrýt pod pokličku!
Ve chvále užaslých svědků můžeme slyšet ozvěnu slov z první biblické knihy. V knize Genesis, v závěru zprávy o stvoření čteme: Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Právě tohle tady teď konsternovaný zástup vyznává o Ježíšovi! „Dobře všechno učinil!“ A to taky platí!
Tím slovem se můžeme povzbuzovat ve chvílích vlastních selhání a nezdarů. Je pravděpodobné, že ještě leccos v životě pokazíme a nedokončíme a různé věci se nám nepovedou podle našich záměrů. Ale i tehdy bude o našem Bohu dál platit, že všechno činí dobré. Tedy žádné kiksy nebo nedodělky. Vždy to s námi myslí dobře. A všechno činí dobré. Pro nás!
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za povzbuzení Tvého slova, za naději, které se smíme držet i v nesnázích a utrpení. Kéž se v každý čas dovedeme spolehnout na Tvou věrnou lásku. Amen.