Kázání 6. února 2022

J 6,1-15 Čtení: 2Kr 4,38-44

Milé sestry, milí bratři, nad zázračným rozmnožením chleba a ryb nelze nevzpomenout na podobný div, který Ježíš učinil v Káně Galilejské, proměnu vody ve výborné víno. Tam hrozil konec radosti, když veškeré dostupné lidské zdroje vyschly. Tady veliký zástup vyhladovělých, kterým schází chléb. A berme tu situaci opravdu vážně: tam, kde v Bibli dojde chleba, tam zpravidla nejde jen o trochu kručení v břiše a mrzutosti nad zapomenutou svačinou, tam jde o život!
Přicházeli a Ježíš je uviděl, doslova „pozvedl oči“ a uviděl je. Tohle „pozvednutí očí“ v Bibli signalizuje, že přijde něco důležitého. Nastala situace, která volá po zásahu. A Ježíš ji začne řešit se svými nejbližšími: „Odkud vezmeme chleba, aby se všichni najedli?“ Učedník Filip je poměrně rychle hotov s finanční analýzou: „Ani dvě stě denárů (kdybychom je měli) by nestačilo, aby se na každého aspoň maličko dostalo.“ Učedník Ondřej jako by se pokusil vnést trochu optimismu: „Je tu jeden chlapec s pěti ječnými chleby a dvěma rybičkami.“ Ale ve skutečnosti to vůbec nic neřeší. Co je to pro tolik lidí!
Rozpaky nad prostředky, které se zdají tak nepatrné a chabé. Obavy, jestli to vystačí, a pokud, tak na jak dlouho? Tíživé otázky a skepse. Nepřipomíná církev, jak ji vidí Jan, až příliš aktuální situaci mnoha našich sborů? A stejně palčivá a vysilující je ovšem často i nouze našich současníků; fakt, že nemíří houfně do našich kostelů, by nás neměl zmást a ukolébat! Ta nouze se sice mnohdy usilovně maskuje a zastírá. Ale když pak všechny masky a závoje spadnou, bývá to o to horší a bolestnější.
Jak jen to našim bližním přiblížit, že Ježíš skutečně umí činit divy, že něco dokáže udělat s životem, i s takovým, který se zrovna nepovedl a je plný průšvihů a nenaplněných očekávání (protože ta očekávání se naplnit nedala!)? Jak jen dosvědčit, že Nazaretský má moc něco udělat i s tou žízní a hladem a nenaplněností, s rozčarováním a smutkem, na který moc nezabírají žádné prášky ani ty nejvychytanější výstřelky moderní zábavy?
Jak na to, když ani první učedníci zřejmě zas tak moc od Ježíše nečekali? Nasycení zástupu pěti chleby a dvěma rybičkami je tu přitom znamením, odkazuje na skutečnost, že Ježíš dokáže ještě mnohem víc, že stačí i na tu nouzi, před níž člověk zůstává bezradně stát s prázdnýma rukama! Asi nelze začít jinak, než že se my sami budeme každý nový den učit spoléhat a očekávat od našeho Pána nové věci. Že se budeme učit důvěřovat a pokud možno se přitom nenecháme převálcovat ani vlastním strachem, ani tím, co na naši víru a naději dotírá zvenčí.
Podstatné je, že i když učedníci asi v téhle zkoušce zrovna moc neobstáli, Ježíš se nenamíchl a neřekl jim: „Podívejte se, tohle nemá cenu. Nějaký čas jste se mnou, něco jste už zažili, něco viděli a slyšeli, ale nic moc to ve vás nezanechalo. Asi bych si měl najít někoho, komu to přece jen víc pálí!“ Ježíš řekl jen: „Ať se všichni posadí. Pojďte jíst!“ A hned se sám ujal role hostitele.
Nenápadná poznámka, že na tom místě „bylo mnoho trávy“ asi nenaznačuje, že byl evangelista Jan vášnivým milovníkem přírody a rád se zabýval botanikou. Spíš upomíná na žalm 23, kterým jsme dnes začínali. Upomíná na dobrého Pastýře, který se o ty, kteří k němu přijdou, postará a nikoho nevyžene hladového a bez pomoci.
Pět tisíc mužů, to bylo mnohem víc, než měl před sebou prorok Elíša. Zároveň dostal Ježíš k dispozici mnohem méně jídla, vlastně jen takovou svačinku. Pět ječných chlebů a dvě rybičky. Jídlo chudých a otroků. A přece to stačilo. Ty nenápadné, nepatrné dary se v Ježíšových rukou proměnily v nesmírnou hojnost! Každý dostal, kolik chtěl a potřeboval. Nám maličko starším by to mohlo připomenout, co jsme v dětství slýchávali ve škole: „Každému podle jeho potřeb, každému podle jeho zásluh.“ Ale tuhle hostinu nevymysleli ani nepřipravili lidé, ale Ježíš. A zástup vyhládlých poutníků zakusil dotek Božího království.
Kde přitom byli učedníci? Vy si možná pamatujete, že v jiných evangelijních příbězích o zázračném nasycení hrají učedníci roli prostředníků, Ježíš dává jídlo jim a oni rozdělují zástupu. V tomhle vyprávění však učedníci zřejmě sedí na zemi spolu s ostatními a přijímají pokrm z Ježíšových rukou. Žádná známka jejich zvláštní pozice. Když přijde na věc, jsou na tom úplně stejně jako kdokoliv jiný z toho zástupu kolem Ježíše. Myslím, že se tu skrývá nenápadné, ale důležité upozornění: ani dlouhá léta služby v církvi, ani hluboká osobní zbožnost a nejvřelejší vztah k Ježíši Kristu nikoho nevydělují a nestaví ani o kousíček výš nad zástup potřebných. Naopak: čím jsi, milá sestro, milý bratře, ve službě déle a čím horlivěji ji konáš, tím jsi potřebnější, tím víc bys měl přijímat z Božích rukou! Čím déle jsi na cestě, tím více dychti po životodárném pokrmu slova, tím usilovněji pros o sílu Ducha svatého, s vděčností přijímej chléb a víno ve společenství přijatých a omilostněných.
Všichni se nasytili a ještě zbylo. Sestry a bratři, já věřím, že tohle není pouze zpráva o tom, co se stalo kdysi dávno u Tiberiadského jezera. Je to zároveň zaslíbení. Nemusíme se tolik trápit grafy a analýzami a nedostatečností vlastních prostředků. Záleží pouze na tom, abychom to, co už jsme dostali, svěřili do Ježíšových rukou. On dokáže i málo neuvěřitelně rozmnožit. Jediné, na čem záleží, je, aby On sám byl s námi a ujal se nás.
Když Ježíš po jídle přikázal učedníkům, aby sebrali zbytky chlebů, skoro to vypadá, jako by se v tom projevila Ježíšova pořádkumilovnost, starost, aby to místo pořádně uklidili, jako se uklízí po pikniku v přírodě. S jídlem se přece nemá plýtvat a šeredit; tomu učíme i své děti! Ježíšův příkaz tu ale ukazuje do budoucnosti, k dalším potřebným, kteří přece také budou potřebovat nasytit a posílit. Nic z dobrých Božích darů nemá přijít nazmar. Pán Bůh chce prokázat svou štědrost mnoha a mnoha dalším!
Zástup, který Ježíše následoval kvůli znamením, tedy skutečně něco zakusil. Lidé si mohli i docela prakticky ověřit, že následování Nazaretského není marné a pošetilé. Jenže si znamení vyložili po svém: bylo by skvělé mít takového krále! Krále, kterému skutečně záleží na blahu svého lidu, který je schopen zajistit chléb i pro chudé, nejenom pro svůj vlastní stůl. A rozhodli se Ježíše zmocnit a udělat ho králem, chtěli to vzít do vlastních rukou. Což by obnášelo revoltu a revoluci a násilí. Navíc trochu absurdní počin, protože Ježíš přece je Král a nepotřebuje k tomu souhlas či pověření nikoho z lidí.
Ježíš však rozpoznal, co se děje, a vzdálil se jim. Nikdy nedopustí, aby se ho někdo takhle „zmocnil“ a použil ho pro svoje vlastní plány a cíle, aby jím manipuloval. Právě proto, že je Král. Oni si ho chtěli urvat pro sebe, doslova ho uloupit – a on se zcela svobodně vzdálil. Takhle svrchovaně bude v Janově evangeliu unikat svým protivníkům vícekrát. Dokud nepřijde jeho hodina; hodina jeho utrpení a našeho vysvobození.
Ježíši Kriste, náš Pane, děkujeme Ti za všechno nové a nečekané, co už jsme z Tvé milosti také mohli ve svých životech zakusit. Kéž z těch zkušeností a z Tvého dobrého slova dovedeme čerpat povzbuzení pro svou víru, odvahu k věrnosti Tvé pravdě. Amen.