Kázání 27. března 2022

J 18,15-27 Čtení: Jr 19,14-20,3

Milé sestry, milí bratři, nebylo by správné, kdybychom se v naší dnešní perikopě soustředili hlavně na Petrovo selhání. Ono to svádí: přední z Ježíšových učedníků – a podívejte, co provedl?! Ale nevypráví se tu jen o Petrovi. Sledujeme dva paralelně probíhající děje: zatímco se velekněz pokouší vyslýchat Ježíše, Petr se dostane do nádvoří veleknězova domu, a pak...
Tenhle evangelijní oddíl v sobě skrývá pro vykladače několik zajímavých problémů. Jedním z nich je identita druhého učedníka, bez něhož by se Petr asi nedostal dovnitř. Byl to „veleknězův známý.“ A na tom se někteří zarážejí. Cože, Ježíšův učedník se paktuje s nepřáteli?! Jak by mohl mít takové známosti? Tak jeden odborník došel dokonce k tomu, že tenhle „jiný učedník“, který doprovázel Petra, musel být asi Jidáš! Což ale nesedí. Představa, že by se Petr dál kamarádil s tím, kdo se přidal do tábora Ježíšových nepřátel, je bizarní.
Daleko pravděpodobnější je, že šlo o učedníka, kterého „Ježíš miloval“, tedy o někoho, kdo byl Ježíšovi snad ještě bližší než Petr, a přitom se nikde nedovíme jeho jméno. I jinde v evangeliu ho najdeme společně s Petrem, občas spolu dokonce trošku závodí. A že byl tenhle „druhý učedník“ známým velekněze? Co na tom? Ne všichni učedníci byli chudí; patřil mezi ně i celník, který si mohl dovolit vystrojit pěknou hostinu a snad měl i nějaké zajímavé kontakty!
Petr měl tedy vstup volný. Jenže tam byla ještě ta služka vrátná. A Petr možná doplatil i na to, že skutečně všude chodil s Ježíšem, a tak byla jeho tvář leckomu povědomá. Na otázku, jestli není z učedníků toho vyšetřovaného člověka, odpověděl: „Nejsem.“ Tady bychom si však měli uvědomit, že Petr mohl Ježíše zapřít jen proto, že se, na rozdíl od ostatních, snažil svého Mistra a Pána následovat!
Nevytýká se většinou církvi spíš pravý opak? Že sice dovede hezky mluvit, má plná ústa Boha a všemi deseti se hlásí ke Kristu, ale za slovy nenásledují odpovídající činy? Petr činem následoval, ale selhal ve vyznání, nepřihlásil se k Ježíšovi. Pikantní přitom je, že mu od té služky vrátné zřejmě nic nehrozilo. Její otázka napovídá, že o tom druhém učedníkovi věděla, že má k Ježíšovi blízko. A neměla s tím problém. Takže by zřejmě nezačala křičet jako na lesy: „Hej, kde jste kdo, tady je taky jeden, pojďte ho zatknout!“ Třeba byla jen zvědavá a chtěla se Petra na toho Nazaretského trochu víc vyptat. A Petr to ze strachu zazdil. Tolik si přál dostat se dovnitř a být Ježíšovi blíž, až se svému Pánu vzdálil.
Ochladilo se. Jak by ne, když se na celou zem snesla noc zrady, osamělosti a utrpení. Chlad té noci dolehl na všechny, kteří u toho byli, i na Petra. Když si sluhové a strážci rozdělali oheň, rád se k nim nenápadně připojil. Jenže zase ty nepříjemné otázky! „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ „Ne, nejsem!“ Já tu vlastně vůbec nejsem. Proč se na mně tak divně dívají? Co pořád chtějí, proč mi nedají pokoj? U toho ohně je tak příjemné teplo... Co je na tom špatného, když člověk nechce vyčuhovat z davu, když nehodlá přijít o společenské výhody, o své teplé místečko, které si tak pracně zajistil?
A vtom zakokrhá kohout. Jeho hlas stvrzuje, že Ježíš dobře věděl, koho si vyvolil a co od nich může čekat (a co čekat nemůže). Věděl, kdo ho zradí a kdo opustí a kdo bude dělat, že ho nezná. A přece – a právě proto, že věděl, že to ti jeho sami nezvládnou – šel dál cestou, kterou si zvolil. Aby ty své nevěrné a utíkající zase shromáždil a vyděšené pozdravil přáním pokoje!
Zatím ovšem probíhá výslech. Velekněz se vyptává Ježíše na jeho učedníky a učení. Jako by už jen dával dohromady nějaké doplňující informace. Nepřekvapí nás to, když od evangelisty víme, že o Ježíšově likvidaci bylo v židovské radě rozhodnuto dávno předtím. Je v tom kousek humoru a ironie: velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky – a přitom minimálně jednoho asi docela dobře znal. Dneska by se řeklo, že ho měl mezi přáteli na Facebooku.
Ježíš se ale i tady choval jako Král a moc vyslýchat se nenechal. Klidně odkázal velekněze na svědky své veřejné činnosti. Ano, křesťanská zvěst, evangelium je věc navýsost veřejná, žádné ezoterické techtle mechtle. Ježíš nekázal pouze Izraeli, mluvil k světu. Tak i jeho církev žije a slouží uprostřed světa a to, co dělá, má být pro svět dobrým svědectvím. Ale nejde tu jen o poslání církve. „Ti vědí, co jsem řekl,“ je zvlášť zdůrazněno. Když Ježíš odkazuje na svědky svého učení, jako by se neobracel jen k veleknězi, ale posílal vzkaz i nám: „Jen se nebojte, mému zvěstování naslouchali lidé, kteří je také byli schopni spolehlivě reprodukovat. Dobře věděli, co jsem řekl, a vy se na jejich svědectví můžete bez obav spolehnout!“
Jednomu ze strážců se však taková odpověď zdála málo uctivá, a tak Ježíše udeřil. Představuji si, že to byl – promiňte mi ten výraz – jeden z těch magorů, co si prostě kdykoli rádi bouchnou, zvlášť pokud jim kyne naděje, že se tím zalíbí svým nadřízeným nebo kamarádíčkům. Možná jste na nějakého takového týpka taky narazili. V partách, které se vyžívají v šikaně slabších, hrají prim a dovedou vybraným jedincům udělat ze života peklo. Ježíš se ocitl v postavení, které podobné psychopaty přímo vyzývalo, aby si zkusili praštit. A přece se ani v téhle situaci nedal a bouchačovi rázně odpověděl: „Jestliže jsem řekl něco zlého, dokaž, že to bylo zlé. Jestliže jsem mluvil správně, proč mě biješ?“ Ježíš poukázal na nespravedlnost a neoprávněnost takového násilí. A zdá se, že měl aspoň pro tu chvíli úspěch a týpek zůstal stát s otevřenou pusou.
Nicméně máme vědět, že se tu Ježíš ocitl v řadě Božích služebníků, kteří pro věrnost Božímu slovu zakusili od protivníků mnoho zlého, výhrůžek, urážek a bití. Stačí uvést proroka Jeremjáše, o jehož utrpení jsou zachována četná svědectví. Zvolil jsem epizodu s knězem Pašchúrem, v níž Jeremjáš taky nemlčel, ale vmetl svému mučiteli do tváře: „Můžeš si říkat, jak chceš. Ale Hospodin ví, co jsi zač, a už ti dal jméno Magór mi-sábíb, Kolkolem děs.“
Tahle Ježíšova asertivní odpověď představovala třeba pro kralické překladatele problém. Ptali se, proč Ježíš po utržené ráně nenastavil druhou tvář. A došli k tomu, že tu Ježíš nejednal proti svému vlastnímu příkazu, protože nešlo jen o jeho osobní při, ale o věc Boží. Podobně, jak jsme slyšeli, jednal i Jeremjáš. A mohli bychom klidně připojit i apoštola Pavla, který svému protivníkovi dokázal odpovědět ještě řízněji! K čemu tím mířím: Ježíšovo jednání tady naznačuje, že křesťan není povinen nechat se mlčky trápit a mlátit, nemusí všechno strpět bez jediného hlesu. A už vůbec nemá mlčet, když je svědkem utrpení někoho jiného. Naopak, má se ozvat. A je-li to možné, i něco udělat. Mlčet k nespravedlnosti a násilí nás Ježíš neučí. Ani na cestě svého utrpení.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi zvolil tu jedinou cestu, která vede k naší záchraně. Doléhají k nám různé hlasy a ucházejí se o naši přízeň. Prosíme, pomoz nám mezi nimi bezpečně rozeznat ten Tvůj. Kéž se jím necháme vést. Amen.