Kázání 9. dubna 2023, Velikonoční neděle

Čtení: Ex 14,10-14 Základ kázání: Mk 16,1-8

Milé sestry, milí bratři, dnes začnu od konce: „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Tímhle veršem končí Markovo evangelium v nejstarších rukopisech. Docela zvláštní závěr. Co se z něho dá vyvodit? Především: realita Ježíšova vzkříšení tím není nijak zpochybněna. Ženy našly otevřený hrob a v něm místo Ježíšova těla anděla, který jim zvěstoval vzkříšení a předal vzkaz pro učedníky. Ale ženy pro tu chvíli nebyly schopny s tou informací nijak naložit; dočista je přemohla hrůza a úžas. V úleku utekly od hrobu a nikomu nic neřekly, protože se bály.
To velmi výmluvně ilustruje šokující novost události, která přesahuje každou lidskou zkušenost a zásadně odporuje tomu, na co jsme zvyklí. Známe únavu, slabost, bolest, stárnutí organismu a postupné chátrání, které se s pomocí nejmodernějších medicínských prostředků dá možná trochu zbrzdit, ale nikdy ne zcela zastavit. Máme zkušenost se smrtí. Ale vzkříšení?
Zkušenost Ježíšových učednic se smrtí byla hrozivě, bolestně čerstvá. Úmyslně říkám učednice – ve zprávě o Ježíšově smrti se o těchto ženách výslovně praví, že „ho následovaly a staraly se o něj.“ Následovaly Ježíše stejně jako Dvanáct a další učedníci. Smrt jejich Mistra pro ně musela znamenat strašnou ránu. Na rozdíl od učedníků, kteří utekli už při Ježíšově zatčení, byly u toho, když jejich Mistr umíral, viděly jeho konec na kříži. Marie z Magdaly a další Marie byly i svědkyněmi jeho rychlého pohřbu.
Snad toho časného rána prvního dne po sobotě ženy ani moc nepřemýšlely o tom, co vlastně dělají. Odborníci upozorňují, že jít pomazat mrtvého takhle dlouho po pohřbu byl v tamějších klimatických podmínkách poněkud zvláštní nápad. Celé to vypadá jako naprosto improvizovaná a nepřipravená akce. Dá se to docela dobře pochopit: horečná, trochu zoufalá snaha dělat aspoň něco ve chvílích, kdy už se nedá dělat vlastně vůbec nic.
Ženy sice nakoupily vonné masti, ale nevzaly si s sebou nikoho, kdo by jim pomohl odvalit kámen, zakrývající vchod do hrobu. A tenhle zádrhel si zřejmě uvědomily a začaly řešit až cestou. Představuji si to nějak takhle: „Děvčata, neměly jsme s sebou vzít aspoň nějaký pajzr?“ „Ne, Mařenko, ale tys měla povědět Jakubovi, aby šel s námi a trochu nám helfnul! Co teď budeme dělat?“
Ale když dorazily ke hrobu, zjistily, že problém s kamenem je vyřešen. Přitom evangelista neopomene zdůraznit, že to byl „velmi veliký kámen“! Jedno překvapení střídá druhé. Když ženy vstoupily do hrobu, místo mrtvého Ježíše uviděly mládence v bílém rouchu. To už na ně začínalo být po všem tom trápení, strachu a žalu trochu moc! Nebeské zjevení na místě, kde by se dalo čekat všechno možné, jen ne setkání s Boží mocí? Útěcha a povzbuzení tam, kde už člověk žádnou útěchu a naději nečeká?
„Neděste se! Hledáte ukřižovaného Ježíše, toho Nazaretského. Ano, byl tu, právě tady ležel. Ale už tady není. Byl vzkříšen! Do jeho záležitosti se vložil Bůh!“ Jak stručně, skoro cudně vyjádřená zpráva, která představuje zásadní zlom v dějinách, dobrá novina, která, milé sestry, milí bratři, mění i situaci každého z nás! Nemusíme se děsit, malomyslnět a házet flintu do žita, protože Ten, který za naše hříchy vydechl na Golgotě, byl vzkříšen! Bůh se Ježíše ujal, přiznal se k němu, přiznal se k jeho lásce. Potvrdil, že všechno, co Ježíš zvěstoval a dělal, je čistá pravda a můžeme se na to spolehnout v životě i ve smrti. Vzkříšením ukřižovaného Ježíše Bůh ukázal a dokázal, že ani smrt nemůže zmařit jeho dílo a rozbít společenství založené v jeho lásce.
Ženy ani neměly čas se vzpamatovat, protože jim anděl hned potom přidělil úkol. Po osvobozující zvěsti naděje a pokoje následuje také poslání. Ale vždy v tomhle pořadí: Boží milost a dar je první, až po něm přichází i úkol. Vysvobození jistě poskytuje možnost radovat z vlastní záchrany. Ale zároveň má probudit zájem o dobro a spásu ostatních.
„Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“ Úkol s jasným a zdánlivě i celkem jednoduchým zadáním. Přesto ho ženy nesplnily. Aspoň ne pro tu chvíli. Hrůzou bez sebe utekly od hrobu. A nikomu nic neřekly, protože se bály.
Hrůza, smrt, hrob, úžas, mlčení. Všechny tyhle motivy se objevují i v příběhu o vysvobození Izraele z Egypta, z něhož jsme dnes kousek četli. Jde v něm samozřejmě na prvém místě o spásu od Hospodina. Ale dnes jsem ho chtěl připomenout i kvůli zvláštnímu a překvapivému motivu „mlčení“. „Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete,“ přeložili kraličtí.
Izrael se pak na druhém břehu moře, když síly zákeřného otroctví odplavila voda, dal do zpěvu a tance a slavil své vysvobození pěkně nahlas a od podlahy. Ani ženy, první svědkyně vzkříšení, nezůstaly mlčet napořád. Ale první reakcí na Boží spásný zásah, na divy, které náš Bůh koná – pro nás! - bývá úžas a bázeň, která na chvíli zamkne ústa. Scházejí slova, někdy i dech. Jak taky pomocí lidských pojmů vyjádřit to, co pro nás náš Bůh koná?! Lze k tomu něco přidat?
K překonání strachu a mlčení je třeba setkání s Ježíšem, s mocí jeho Ducha. To právě ukazují evangelisté i další novozákonní svědci. Duch svatý, Duch Ježíšův probouzí důvěru, která zahání strach, a spolu s důvěrou se rodí i touha mluvit o tom, co pro nás – pro mě i pro tebe – učinil Bůh.
O vzkříšení je nutné mluvit, je třeba dosvědčovat zachraňujícího Boha a živého Pána, který je schopen nás podržet, má moc pozvednout klesající a dodat odvahu vystrašeným, utěšit a povzbudit ty, kteří trpí ve stínu smrti. Ano, člověk může být za blázna, možná dostane nálepku slabocha, který se nedovede vyrovnat se svou konečností. Ale to by nás nemělo zastavit a zbavit odvahy. Protože nejen my, ale celý náš svět potřebuje slyšet dobrou zprávu o vítězství Boží lásky a věrnosti nad nenávistí a zradou!
Vzkříšení znamená obnovu společenství; to v našem příběhu dosvědčuje vzkaz pro učedníky. Vzkříšený Kristus, dobrý Pastýř, znovu shromáždí ty, jenž se rozprchli. A přidá ke svému stádu ještě mnoho a mnoho dalších. Netvrdí nám, že to bude vždycky snadné a bezbolestné, že už se nikdy nebudeme bát; takový vzkaz svým blízkým neposlal. Ale vzkříšení nás ujišťuje, že nás žádná moc tohoto světa, dokonce ani smrt, už nikdy neoddělí od jeho věrné lásky a nezničí společenství, do něhož nás pozval sám Bůh!
Vzkříšený Pane, jsi naše útěcha a pomoc a jediná naděje! Prosíme, buď s námi a pomoz nám nestát stranou a nemlčet, když je třeba se k Tobě přiznat slovem i činem! Amen.