Kázání 7. května 2023

Čtení: Dt 9,7-11 Základ kázání: J 7,53-8,11

Milé sestry, milí bratři, tenhle příběh je nejen ukázkou Ježíšova milosrdného přístupu k hříšníkům (a hříšnicím), ale i praktickou ilustrací k velikonočnímu dění. Ukazuje, jak zásadní změnu Ježíš přináší pro všechny v hříchu zapletené, a proto i smrtelně ohrožené. Svědčí o Božím odpuštění, které poskytuje novou šanci. Dochází v něm naplnění slavný evangelijní verš: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“
Příběh přitom nijak nezlehčuje vážnost hříchu. Ani nenabízí recept pro reformu soudnictví; pokud by zásada, že soudit mohou pouze bezhříšní, byla uplatněna obecně, vedlo by to k destrukci celého soudního systému, a tím i k bezpráví, chaosu a anarchii. Tohle Ježíš určitě nemínil. Ale ukazuje, že pokud už se člověk odhodlá k prosazování spravedlnosti, pak by k takovému úkolu měl vždy přistupovat s pokorou a vědomím vlastní hříšnosti i s ohledem na nedokonalost každého lidského systému. Každý náš systém prosazování spravedlnosti je totiž ohrožen tím, co tady reprezentují Ježíšovi protivníci. Nebezpečí pramení z pocitu vlastní morální nadřazenosti, pod jehož vlivem pak člověk propadá pokušení prosazovat víc vlastní zájmy a představy než skutečnou spravedlnost. Tím hůř, pokud se někdo v umravňování a souzení druhých začne vyžívat.
Když zákoníci a farizeové přivedli ženou, přistiženou při cizoložství, měl z toho Ježíš pramalou radost; jeho chování to dosvědčuje. Od rána byl v chrámu a učil lid. „Všechen lid!“ Ježíšovo kázání mělo úspěch, lid žíznil po slovu, jež se lišilo od toho, co mu prostředkovali zákoníci. A ti právě teď přispěchali do chrámu a vlekli s sebou ženu, přistiženou přímo při činu.
V tomhle se doba moc nezměnila. Každou chvíli je někdo při něčem přistižen, vyfotografován, a pak vláčen v médiích. Vzpomínáte? V době pandemie tohle šmírování nabývalo až komických rysů, když se někomu podařilo vyblejsknout politika v restauraci s kávou nebo pivem v době zákazu vycházení.
Polapená žena ovšem byla v pěkné kaši. Přitom netušila, že o ni tu jde až na druhém místě, že přistižen a odsouzen má být někdo jiný, totiž Ježíš! Žalobci Ježíše pokoušeli, aby ho mohli obžalovat: „Mistře, přistihli jsme tuhle ženu při nevěře! Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co ty na to?“
Zdánlivě jasný případ! Jenže když se na něj podíváme trochu zblízka, už to tak křišťálově průzračné nebude. Když žalobci věděli, co mají dělat, proč s tím vůbec šli za Ježíšem? Jak asi byla ona žena „přistižena přímo při činu“? Přišel manžel znenadání domů? Nebo ji sledoval? A hlavně: na nevěru jsou zpravidla zapotřebí dva, takže kde je ten druhý?! Zaujatost žalobců se tu projeví i v maličkosti, která se v českém překladu ztratila. Upozornil na ni ve svém komentáři Jan Roskovec: Když žalobci říkají, že „Mojžíš přikázal takové kamenovat,“ zájmeno je v ženském rodě. Jako by se takové poklesky netýkaly i mužů! Sečteno a podtrženo: jasná účelovka!
Past byla připravena dobře, měla Ježíše sevřít do kleští. Protivníci zřejmě doufali, že je Ježíš ve jejich svatém rozhorlení zadrží a popravu odmítne. Je to přece takový dobrák, který má pochopení pro kdejakého hříšníka a obejdu! Pak by ho mohli obžalovat jako přestupníka Zákona. Ovšem pokud by kamenování schválil, taky dobře. Protože Římané v té době nepovolovali Židům vykonávat trest smrti. Pokud by Ježíš s popravou souhlasil, jeho protivníci by se chopili kamenů a odpovědnost za smrt ženy by hodili na něho. Římané už by si to pak s buřičem z Nazaretu vyřídili. Co teď?
Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Existuje celá literatura o tom, co by tohle gesto mohlo znamenat. Snad Ježíšovo psaní prstem odkazuje na kamenné desky, na něž byl Zákon zapsán prstem Božím. V každém případě zákoníci a farizeové jako znalci museli vědět, že slovo o „prstu Božím“ se v Písmu objevuje v souvislosti s hříchem nevěry všeho lidu, ne pouze jedné ženy! Celý Izrael tehdy odpadl od Hospodina a měl na kahánku a byl zachráněn jen Božím slitováním a milosrdenstvím! Ježíš by tak svým gestem naznačoval to, co za okamžik řekne nahlas.
Ale možná je to celé jednodušší: Ježíš si prostě vzal chviličku na rozmyšlenou. Nemůžeme si přece představovat, že měl jako Boží Syn všechny odpovědi připravené jaksi předem a jenom je na požádání sypal z rukávu. I když měl dar zvláštního vhledu do srdcí lidí, musel se taky ptát, hledat, přemýšlet. Víme, že neuvážená, příliš rychle vyřčená slova mohou napáchat mnoho škody, a to nejenom v hrdelním procesu! Někdy je navýsost důležité na okamžik se zarazit a důkladně se zamyslet. Ta pauza na rozmyšlenou tu může být nenápadným dokladem Ježíšova pravého lidství (a kéž by se pravé lidství skutečně vždy projevovalo také poctivým hledáním a přemýšlením).
Když žalobci nepřestávali naléhat, Ježíš jim odpověděl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A pak psal zase dál a poskytl pro změnu čas na přemýšlení svým protivníkům. A oni to pochopili. Z žalobců byli náhle obžalovaní! Ze strážců morálky, tvrdě potírajících hřích – Ježíšovým slovem usvědčení hříšníci. Museli uznat, že na to, do čeho se s vervou hrnuli, vlastně nemají právo.
A tak hodili zpátečku a začali se jeden po druhém vytrácet, starší – presbyteři nejprve, což, jak kdosi podotkl, jim slouží ke cti. Nakonec tam zůstal Ježíš s ženou sám. Zvláštní podrobnost: o ženě je tu už podruhé psáno, že stála „uprostřed“. Takhle uprostřed dění se v evangelijních příbězích ocitají různí chudáci, nemocní a postižení, jimž Ježíš pomáhal. Nyní uprostřed zůstává žena, která si své problémy zřejmě natropila sama – nikdo její vinu nepopřel, ani Ježíš. Zůstává tu ale proto, aby vyslechla osvobozující Ježíšův výrok: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
To není žádné zlehčování hříchu, mávnutí rukou ve stylu „no vždyť jsme jenom lidi, že…“ Není to ani, jak už jsem zmínil, návod na reformu soudnictví. Ale naznačuje se tu, že i systém lidské spravedlnosti by měl poskytovat provinilci druhou šanci. Rozhodně bychom se měli učit ji poskytovat my křesťané. Ježíšovo slovo tady zní do konkrétní situace hříchu propadlého a hříchem ohroženého člověka. Slovo Toho, který by měl právo soudit, ale svého práva nepoužije.
Takhle se děje záchrana hříšníka, dar nového počátku, šance na život. To pro nás všechny, nejen pro jednu nevěrnici, udělal Ježíš. V jeho službě milosrdenství vítězí nad soudem a zve k následování. „Jdi a už nehřeš,“ není jen takový nevýznamný přívěsek. Změna, kterou Ježíš umožňuje, se má stát v životě věřících viditelnou. Milosrdenství vítězí láskou Soudce, který se dal odsoudit, abychom my získali milost a svobodu.
Pane Ježíši Kriste, Tvé slitování nám dává život, Tvé odpuštění otvírá každý nový den. Kéž je dovedeme přijímat vděčně a s pokorou a odpovídat na ně láskou. Amen.