Čtení: Iz 55,1-3 Základ kázání: Mt 5,1-6
Milé sestry, milí bratři, už úvod k Ježíšovu Kázání na hoře má všechny posluchače připravit na to, že jde o slovo nanejvýš důležité; vždyť tu Ježíš mluví o těch, kteří mají podíl na Božím království! A sotva jen Ježíš otevře ústa, nestačíme se divit. Protože blahopřeje těm, kteří by sami sobě určitě negratulovali a jen těžko by u sebe našli nějaký důvod k radosti a štěstí. Ježíšovými ústy tu přichází ke slovu samo Boží království a jeho řády, nová realita, která ty naše pozemské řády, pravidla a zvyklosti převrací úplně vzhůru nohama. Je to sám Bůh, kdo tu nabízí a dává a otvírá nečekanou naději pro lidi, kteří už asi vůbec nic nečekali a snad už to i úplně vzdali – s Pánem Bohem, s druhými, možná i sami se sebou.
Zvolil jsem pro dnešek první čtyři blahoslavenství. Mluví se v nich o lidech, kterým něco důležitého schází – radost, naděje, spravedlnost, statky duchovní i materiální. Zdánlivě z toho trochu vyčuhují „tiší“, ale uvidíme, že i jim chybí něco podstatného, rozhodně v očích světa. Při výkladu blahoslavenství by mohlo dojít, a taky dochází k celé řadě omylů. Bylo by například možné tyhle Ježíšovy výroky pochopit jako výzvu ve smyslu: „Staňte se chudými v duchu a raději zapomeňte na světské radosti, protože se v nich stejně beztak vždycky ukrývá nějaké to ďáblovo kopýtko!“ Víte, že v průběhu staletí se celá řada křesťanů zavázala k dobrovolné chudobě a vzdala se mnoha životních radostí. Mnozí se uzavřeli do ticha a ukázňovali svá těla tvrdými posty. Ale ti, o nichž tu Ježíš mluví, si svou situaci rozhodně sami nevybrali. Všechny je spojuje právě jejich akutní nouze, skutečnost, že jim něco podstatného chybí. A Ježíš tu neřeší, jestli si svoji bídu způsobili hlavně sami, třeba sérií špatných rozhodnutí, a nebo jim do té šlamastyky někdo pomohl.
Ježíš nevystoupil na horu jen proto, aby získal odstup a trochu klidu. Učedníci měli mít zástupy před očima: nemocné, posedlé, stižené nejrůznějšími neduhy, a taky nešťastníky, kteří v životě totálně zkrachovali, ubohé, na něž si jejich spoluobčané ukazovali prstem. K těm všem míří šokující zpráva, že mají přes všechna svá trápení důvod k radosti – protože se jim otvírá Boží království!
Ti „chudí v duchu“ budí dojem, že jejich nouze je hlavně duchovního charakteru. Měl tu Ježíš na mysli hlavně prosťáčky nebo mentálně postižené? A nebo spíš lidi procházející nějakou vážnou duchovní krizí, strádající na duši a psychicky zhroucené? Mohlo by jít také o lidi, kteří sami o sobě nesmýšlejí příliš vysoko, nemají zvláštní mínění o svých schopnostech a kvalitách, naopak spíš trpí komplexy méněcennosti. Ale nebylo by správné zužovat chudobu jen na duchovní rozměr. Chudoba je komplexní problém a projeví se na různých rovinách. Netrpí pouze prázdný žaludek, ale i vztahy, chudý člověk bývá omezen v možnostech společenského uplatnění i v dosažení skutečné spravedlnosti. Jde tu v každém případě o lidi, kteří vědí, že nemají a nemohou se rovnat svým úspěšnějším spoluobčanům. A právě ti, kteří v současnosti přicházejí zkrátka, mají slyšet šokující zprávu, že Pán Bůh pro ně připravil to nejlepší!
Blaze těm, kdo pláčou – to je ale protimluv! Dá se sice plakat i radostí, ale o tenhle druh pláče tu zcela jistě nejde. V předchozím blahoslavenství to tolik nebylo do očí; lze si celkem dobře představit i chudáka, který bude ve skutečnosti šťastnější než manažer nebo slavná filmová hvězda, zvlášť pokud toho boháče třeba opustí manželka a skončí s infarktem nebo v depresích a na drogách. Ale gratulovat plačícím? Důvod nářku není nijak specifikován. Můžou to být hořké slzy zklamané lásky, ale také žal nad zemřelým, pláč truchlících. Lze si tu opravdu představit jednu z těch situací, kdy mívá člověk pocit, že pro něj život už skončil, že dál už nic nebude. A přece i pro tyhle případy, kdy se rozplývá veškerá odvaha a doufání, zůstává naděje na potěšení!
Tiší jsou zřejmě docela prostě ti, které není slyšet. Ne že by pořád jen mlčeli nebo neměli co důležitého říct, ale nikdo je neposlouchá. I jim něco schází, například schopnost prosadit se ve světě, kde často platí hlavně prořízlá pusa a hodně ostrá ramena. Protože jsou mírní a vlídní, rozhodně se nebudou škrábat nahoru po zádech druhých, předbíhat a odstrkovat. Ti silnější a dravější je hravě předběhnou. Tichý se ale nenechá svést k nenávisti a vyprovokovat k odplatě. Svou záležitost svěřuje Hospodinu, čeká na jeho slitování. Kdyby země byla skutečně placka, jak si kdysi lidé představovali – a někteří si to tak prý představují dodnes – právě tiší by byli postupně odstrkováni až na okraj té placky a asi by pak přepadli dolů. Ale Ježíš je tady ujišťuje, že ze země nezmizí, naopak – právě oni ji dostanou za dědictví! Což mimochodem dokládá, že Boží království není projekt pouze pro nebe, ale také pro zemi!
Další blahoslavenství dosvědčuje, že existuje i hlad, který nelze utišit v bufetu nebo restauraci, žízeň, na níž je každý výčepní krátký. Hlad a žízeň po spravedlnosti. Jak správně podotýká Jiří Mrázek, Ježíš tu neslibuje utišení každého hladu a každé žízně. Vždyť existuje i žízeň po moci nebo po pomstě i neukojitelný hlad po majetku. Tyhle a podobné touhy přijdou v Božím království zkrátka. Ale žízeň po spravedlnosti, a tedy, v biblickém smyslu, žízeň po dobru, pravdě a milosrdenství bude utišena. Může to našim uším znít trochu málo aktivisticky, není to výzva k revoluci. Ale neznamená to, že by se křesťané neměli různými legálními cestami snažit o zlepšení poměrů, že by neměli již v tomhle věku usilovat o spravedlnost. Jen při té práci raději pamatujme na částečnost a nedokonalost veškerých svých záměrů a usilování.
Protože ten hlad a palčivou žízeň může plně utišit pouze Bůh. To věděl už prorok Izajáš, když vyřizoval jeho pozvání. V komentářích k Matoušovu evangeliu se můžete dočíst, že tu Ježíš blahoslaví určité náboženské a mravní postoje. Ale to, co adresáty všech čtyř blahoslavenství spojuje a v čem jsou na jedné lodi i s posluchači Izajášova kázání, je právě ta veliká nouze a nenaplněnost. Hlad a žízeň a touha po naplnění, to jsou vlastně jediné předpoklady z lidské strany. Blahoslavenství ujišťují, že věci nezůstanou tak, jak jsou, protože Bůh prosadí svoji spravedlnost. A zároveň zvou k Tomu, který má moc již dnes změnit úděl člověka, nasytit ho a utišit jeho žízeň. Ježíš nás zve k svému stolu! Amen.