Kázání 18. února 2024

Čtení: Dt 6,13-19 Základ kázání: Mt 4,1-11

Milé sestry, milí bratři, hned po svém křtu byl Ježíš vyveden Duchem svatým na poušť. Přijal své poslání, podřídil se vůli svého nebeského Otce a nechal se jím vést. A Boží Duch ho kupodivu vyvedl na poušť, tedy na místo svrchovaně nehostinné…
Když se občas zamýšlím nad tím, jakým jsem vlastně otcem svým dětem, musím s uzarděním konstatovat, že moje péče a výchova má řadu vážných mezer. Především jim nedávám tolik času, kolik by potřebovaly. A nahrazuji to někdy tím, že se jim pokouším ulehčit život a umetat cestičku i tam, kde bych nemusel a neměl. To nebeský Otec svému Synu cestičku rozhodně neumetal. Vedl ho rovnou do rizika. Hned na začátku své cesty musel Ježíš čelit pokušení, našeptávání toho zlého, návrhům a nabídkám, které se nesnadno odmítají. Hned na začátku měl Ježíš prokázat věrnost Bohu, a to někde v závětří a pohodlíčku, ale na poušti. Tam, kde kdysi selhal lid Izraele.
Od začátku má být zřejmé, že cesta Božího Syna tímhle světem nebude pohodlnou jízdou v královském kočáře nebo v Rolls-Roycu s pěti bodyguardy a plně vybaveným barem, ale cestou sebezapíravé služby a oběti. Nutnost čelit pokušením patří k Ježíšovu plnému lidství. Máme vědět, že Boží Syn prošel tím, čemu ve svém životě musí nějak čelit každý a každá z nás. Někdo by se mohl domnívat, že by se riziko různých pokušení dalo přece jen minimalizovat, kdyby se člověk stáhl ze světa někam do ústraní, třeba do horských samot nebo na tu poušť. Ale evangelijní příběh napovídá, že ani to nepomůže. Ďábel čekal na Ježíše právě na poušti.
Ďábel. Evangelista ho nijak nepopisuje, nechá ho jen mluvit. Neukojí naši zvědavost, jak by vlastně ten zlý mohl vypadat, jestli má blíž k ušmudlanému rohatému z pohádek, a nebo spíš k nažehlenému, uhlazenému kravaťákovi z moderních filmů. Jakmile však vycítil příležitost, pustil se do nekalého díla. Ta příležitost nastala, když Ježíš vyhladověl. Ježíšův půst tady nemáme chápat jako nějakou redukční dietu. Raději, prosím, nic podobného nezkoušejte! Jde tu hlavně o to, že Ježíš nakonec vyhladověl. Pokušitel na něj zaútočil ve chvíli nouze a zřejmě i značného vyčerpání, v situaci, kdy byl na konci sil!
To je přece něco, co hluboce souzní i s realitou našich životů. Kéž by různé problémy a nehody a nepříznivé události přicházely ve chvíli, kdy jsme zrovna odpočatí, dobře naladění a plni sil! To by se pak určitě zvládaly lépe, nebo ne? Tu dobrou náladu by nám sice pokazily a zaměstnaly by nás nad plán, ale nějak už bychom si s tím poradili. Jenže ty zkoušky přicházejí často v naprosto nevhodnou chvíli: když jsme unavení a skleslí a zklamaní, máme toho zkrátka plné brejle – a do toho přijde něco, co nás úplně dostane a dorazí! A to pak člověk těžko odolává pokušení začít křičet na někoho, kdo si to nezaslouží, a mlátit přitom pěstí do stolu. To se pak těžko odolává pokušení pomoci si nějakou zkratkou, problému se vyhnout, třeba věc hodit na někoho jiného…
Zkouším si představit Ježíše, jak se v žáru a prachu modlí, ale ruší ho přitom hrozné kručení v břiše a doléhá na něj slabost – a v tom u něho stojí pokušitel s neodolatelným návrhem: „Hele, jestli jsi Boží Syn, proč bys měl takhle trpět? To tvé kručení v břiše jsem slyšel už z dálky, když jsem přicházel! A to nemluvím o tom, jak teď vypadáš! Jestli jsi Boží Syn, tak přece proměň tady těch pár kamenů v chleby, ať se najíš!“ Právě o tohle v pokušeních jde: vzápětí po křtu Bůh prohlásil Ježíše za svého Syna. A teď se má ukázat, jak Ježíš svému synovství rozumí. Zachová věrnost Bohu, a nebo se vydá některou z těch cest, které sice vypadají lákavě, ale v konečném důsledku vedou do pekel? Ďábel jde do něho tvrdě: „Jestli jsi Boží Syn, tak toho přece pořádně využij! Na co bys čekal?“
Ale Ježíš tohle odmítá. Pokušitele důsledně usměrňuje slovy Písma, konkrétně Páté knihy Mojžíšovy, kde se připomíná putování Izraele pouští. S odkazem na láskyplnou Boží péči se tam apeluje na zachování věrnosti Hospodinu. Ježíš pokušiteli odpovídá: „Chleba není všechno. Člověk přece žije každým slovem, které vychází z Božích úst.“ To je docela odvážné tvrzení, když uvážíme, že i v naší současnosti stále tisíce a tisíce lidí trpí hladem. Od požitkáře, který právě dobře povečeřel, bychom to asi nebrali moc vážně. Ale z úst někoho, komu se možná slabostí dělají mžitky před očima, to zní jinak. Jakkoliv je chleba důležitý – a v Bibli se to nikde nezpochybňuje – přece ani dostatek potravy není spolehlivou zárukou štěstí a spokojenosti. K plnosti života je zapotřebí ještě něco víc.
Když s prvním pokusem neuspěl, vzal ďábel Ježíše do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a povídá mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, vždyť je psáno, že tě Bůh ochrání.“ A klidně přitom cituje Písmo, krásný Ž 91. Ano, i ďábel dokáže citovat Bibli. Písmo se dá zneužít na nespočet způsobů! Pokušitel tady nesvádí Ježíše k tomu, aby si získal pozornost lidu a věhlas divotvůrce zřejmým zázrakem, není to hlavně pokušení slávychtivosti, jak by se mohlo zdát. Ježíš je tu naváděn, aby donutil Boha k akci a ověřil si, že je opravdu Božím Synem a má k dispozici veškerý VIP servis, jaký by k tomu přece měl patřit! Ďábel navádí Ježíše, aby zkusil manipulovat s Bohem, jeho útok se snaží narušit vztah bezprostřední důvěry a lásky mezi Synem a Otcem. Ale Ježíš i tenhle útok odrazí. K tomu směřují až dodnes veškeré útoky toho zlého: snaží se zničit náš vztah k Bohu a taky oddělit nás jednoho od druhého.
A tak přijde třetí pokušení, v němž už se satan nezdržuje žádnými kličkami, ale otevřeně se snaží přetáhnout Ježíše na svou stranu. „Tohle ti dám, všechna království světa, když mi vzdáš božskou poctu! Stačí padnout přede mnou na kolena, a je to tvé!“ Na téhle scéně by nás mohlo nejvíc zarazit, že Ježíš ďábla prostě neodpálkuje: „Lžeš, satane, nic ti nepatří, tenhle svět je přece Božím stvořením!“ Není to zvláštní? Když v Janově evangeliu Ježíš mluví o „vládci tohoto světa“ (J 14,30; 16,11), taky tím nemíní Hospodina. Svět je jistě dál dobrým Božím stvořením. Ale porušeným hříchem. Jde o to, komu svět, komu člověk sám nad sebou svěřuje vládu, komu se upisuje a dává svou důvěru…
Ježíš zůstal věrný nebeskému Otci. Pokušitel vystřílel munici a musel vyklidit pole. On to bude zkoušet dál, dokonce i prostřednictvím předního z Ježíšových učedníků a dalších zbožných mužů! Ale nedostane šanci. Tenhle příběh nebyl zapsán proto, abychom z něj dostávali depresi, že nejsme v pokušeních tak dobří a odolní jako Ježíš. Smíme ho číst jak povzbuzení i pro ty chvíle, kdy selžeme a budeme smutní. Protože to, že Ježíš zachoval věrnost nebeskému Otci, znamená, že taky zůstal věrný nám! Máme se spolehnout, že je a bude s námi v těch našich selháních, trapasech a depkách. A nikdy nás neopustí!
Ježíši, náš Pane, děkujeme za ujištění Tvou láskou a věrností. Prosíme, posiluj naši věrnost, stůj při nás, když procházíme pokušením. Amen.