Kázání 20. srpna 2017

Milé sestry, milí bratři, dnes jsme se při kázáních na 1 Samuelovu posunuli do sedmé kapitoly; mimo jiné proto, že dnešní příběh o vysvobození z rukou Pelištejců tvoří v některých ohledech protiklad k tomu, co jsme četli minule. Vyskytne se tu podobný problém – Pelištejci, zavilí nepřátelé Izraele – ale vyvolený lid jedná jinak a příběh má také úplně jiné vyústění. Protože celý Izrael „zatoužil po Hospodinu.“ V tom spočívá základní rozdíl oproti předchozímu střetnutí s Pelištejci.
Připomenu: Izraelci nehledali Boží vůli. Řídili se výhradně vlastními plány. Když se rozhodli, vytrhli na své nepřátele. Byli přesvědčeni, že na to stačí sami. A prohráli. Ani po tom neúspěchu je však nenapadlo hledal Boží vůli. Naopak, rozhodli se Hospodina přinutit, aby šel do války s nimi – a vzali s sebou do boje schránu smlouvy, jedinečné znamení Boží lásky a věrnosti. Jenže živý Bůh se nedá přimět, aby poslušně sloužil našim přáním, nepřipustí, aby s ním někdo manipuloval. Izraelci utrpěli zdrcující porážku. Přišli nejenom o své kněze a mnoho bojovníků, ale především o schránu Hospodinovy smlouvy. Když se s tím vzácným Božím darem Izraelci pokoušeli čarovat, Hospodin jim ho na čas odebral.
Co se dělo dál poté, co Pelištejci schránu ukořistili? Vezmu to zkrátka: Hospodin i v zemi Pelištejců prokázal, že není žádným lokálním bůžkem, poníženým služebníčkem. Sám se postaral o to, aby protivníci Izraele schránu vrátili zpět, a to i se vzácnými dary a projevy úcty. Bůh sám zajistil, aby se znamení jeho smlouvy zase dostalo k těm, jimž ho svěřil. Schrána prozatím spočinula v Kirjat-jearímu. A uplynulo dvacet let.
Dvacet let! Docela dlouhá lhůta. Jen si vezměte, co všechno se za posledních dvacet let změnilo ve světě, který známe! Kolik toho může člověk za takový čas prožít, co všechno se může naučit, co získat, co naopak ztratit… Před dvaceti lety jsme se ještě zabydlovali v nově nabyté svobodě. Církve prožívaly období nadějných očekávání, že se přece jenom vrátí alespoň část těch, kteří z různých důvodů za minulého režimu společenství opustili. Zároveň se doufalo, že přijdou také lidé noví, kteří se o církvi a křesťanství teď konečně něco doví – když máme přístup do sdělovacích prostředků, můžeme sloužit, kde jsme dřív nemohli nebo jen omezeně – ve věznicích a v armádě, a také v nemocnicích a domovech pro seniory, ve školách, nikdo už nás neomezuje v práci s dětmi a mládeží. Očekávání, která se tak úplně nenaplnila…
Nedočteme se tady mnoho o tom, co se v těch letech dělo s vyvoleným lidem. Zřejmě je čím dál víc utiskovali rozpínaví Pelištejci. Asi se každý snažil v té těžké době nějak přežít a dělal, co umí, aby se postaral o rodinu. Možná občas někdo doma přejel pohledem po různých bůžcích, které měl rozestavěné po policích, a pak si vzpomněl na Boha otců, který se zobrazovat nedá a ani nesmí – a snad se i zkusil pomodlit… Já bych si tipnul, že se po celou tu dobu modlil k Hospodinu aspoň Samuel. Také to první, k čemu vyzval svůj lid, bylo právě odstranění všech cizích bohů. A pak svolal modlitební shromáždění, pozval celý Izrael na bohoslužby.
Dvacet let, kdy se zdánlivě nic moc neděje. Ta lhůta nás ale nemá jen upozornit, že „jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den,“ a že k víře by vždy měla patřit také notná dávka trpělivosti. I v době, kdy se nám zdá, že se nic nehýbe kupředu a dotírá netrpělivost, se přece jen něco děje. Protože náš Bůh neskládá ruce v klín, jeho věrnost neochabuje, jeho láska neusíná a nedává si pauzu. Připravuje nové věci; než to nové vypukne, může to trvat dvacet let, ale třeba i kratší dobu!
Zatoužit po Hospodinu. Dokážeme toužit po mnoha statcích, hmotných i nehmotných. Toužíme po člověku, se kterým je nám fajn, zvlášť když nezbývá moc času a my bychom s ním chtěli být co nejvíc. Ale co vlastně znamená „toužit po Hospodinu“? Jak se to projevuje? Když se budeme držet Samuelových slov, pak to musí začít zpřeházením žebříčku hodnot. Hospodin vstoupí do centra lidské pozornosti, stane se středem života. Bůh na prvním místě. Ne že by tím pádem všechno ostatní jednoduše zmizelo, nebo se stalo zcela bezvýznamným. Práce, majetek, rodina, to všechno má přece i v životě víry svoje místo. Ale ne první! Žádná z těch důležitých věcí se nesmí stát nejdůležitější, nesmí se proměnit v modlu, pro kterou by člověk zapomněl na Hospodina a jeho záležitosti odsunul stranou s obvyklým „až bude někdy čas.“
Samuel, který musel dvacet let trpělivě čekat právě na tenhle okamžik, se ujal svého úkolu a svolal celého Izraele do Mispy. Modlil se za lid a Izraelci „čerpali vodu a vylévali ji před Hospodinem“, postili se a vyznávali svůj hřích. Upřímné, nepředstírané pokání, obrat čelem a srdcem k živému Bohu. Jsou věci, které se při novém počátku nedají obejít. Před Boží tváří pranic nepomůžou výmluvy a poukazování na chyby druhých. Pokání znamená vyznat ústy i srdcem: „Ano, Pane, zhřešil jsem. I já nesu svůj díl viny na tom, že církev neplní své poslání a neslouží, jak by měla. I pro mou slabost a neschopnost postavit se zlu se ve světě děje tolik špatných věcí.“
Vylévání vody před Hospodinem symbolizuje vylití srdce. Ještě se snad občas používá spojení „vylít si před někým srdce.“ V tomhle vylití je možné Bohu předložit svou bídu a tíseň, trápení i doufání a naděje. Nic neskrývat a nezatloukat. Vylévání vody, půst i oběť jehněte, kterou Samuel přinese – to nejsou náboženské úkony, kterými by si Izrael chtěl aspoň na poslední chvilku pojistit Boží zásah, koupit si Hospodinovu pomoc a ochranu. Všechno společně je viditelným vyznáním: „Pane, bez tebe nemůžeme obstát. Smiluj se nad námi!“ Už žádné dělání ramen a silácké troufalé řeči, ale volání o pomoc.
A je nejvyšší čas, protože Pelištejci už se blíží. Pochopili shromáždění Izraele jako přípravu na válku a rozhodli se okamžitě zakročit. A Izraelci se báli. Když člověk uvěří a obrátí se k Bohu, neznamená to, že teď už vždycky všechno půjde jenom hladce a bez potíží. Nepřítel za humny a Izraelci se báli – ale tentokrát nevymýšleli žádné svéhlavosti a hurá-podniky, ale ještě intenzivněji se modlili. Naléhali na Samuela, aby za ně nepřestával úpěnlivě křičet k Hospodinu!
A Hospodin odpověděl. Sám zahnal nepřátele na útěk, vysvobodil ze smrtícího sevření – stejně jako když vyváděl svůj lid z egyptského otroctví. Kde se svého díla ujme Hospodin, tam žádná ze zlých mocí, jejichž cílem je člověka zotročit a udolat, neuspěje. Obětované jehňátko tady ukazuje k Beránkovi, který svou obětí definitivně zlomil moc všech zlých sil. Ježíš na kříži dosvědčuje, že Hospodin je stále týž – Bůh, který na úpěnlivé modlitby a pláč svých dětí odpovídá – vysvobozením.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme! Amen.