Kázání 3. září 2017

„Chceme být jako všechny ostatní národy.“ Snažit se být jako ostatní; co je na tom vlastně špatného? To je snad přirozená lidská touha – zapadnout do společnosti, do kolektivu spolupracovníků, do party spolužáků ve třídě, vycházet se svými sousedy. Sžít se s druhými a třeba se i spřátelit. Hlavně nevyčuhovat, raději se moc nelišit, nebýt „divný.“ Jako křesťané, myslím, dost těžce neseme, že se na nás část společnosti dívá jako na partu podivínů, která tu přece na začátku jednadvacátého století už dávno neměla být. A pokoušíme se logicky dát různými způsoby najevo, že jsme „normální“ a patříme sem a můžeme být i užiteční. Jsme přece „jako ostatní“. Nebo ne?
Proč stárnoucího Samuela tak zaskočila a zarmoutila naléhavá žádost izraelských starších? Nechtěli po něm nic víc, než co už u sousedních národů dávno fungovalo! Navíc měli starší pro svou žádost vážný důvod. Samuel jako soudce Izraele ustanovil své syny. Jenže ti chlapci se nevyvedli, podobně jako před lety synové Élího. Jóel a Abijáš, jména zvěstující „Hospodin je Bohem“ a „Otcem je Hospodin.“ Taková krásná vyznavačská jména! Je to hezká tradice, dávat dětem biblická jména, a je dobře, že se k ní v církvi aspoň občas vracíme. Ale ani pěkné biblické jméno nezajistí, aby z našeho potomka vyrostl věrný vyznavač Hospodinův. Jako by se Jóel a Abijáš nakazili virózou hamižnosti, která v Božím lidu už od časů Élího synů řádila.
Izraelské staršovstvo se cítilo oprávněno vznést požadavek na ustanovení krále. Proč se to Samuelovi nelíbilo? Protože jediným králem Izraele byl, je a navždy má zůstat – Hospodin! Izrael není jedním z mnoha, není jako ostatní, protože se nezrodil obvyklým způsobem, politickou dohodou jednotlivých rodin a kmenů. Stvořil ho Hospodin, když zotročené nebožáky vyvedl z egyptského otroctví, vytrhl je ze chřtánu smrti! Izrael patří Hospodinu. Podobně i církev není spolkem mezi ostatními spolky, ale lidem Kristovým, vykoupeným z otročiny hříchu krví Beránkovou.
Samuela žádost izraelského staršovstva opravdu rozesmutnila, byl z toho špatný. Ale nezůstal se svým zármutkem sám, neuzavřel se do sebe. Bolavou záležitost svěřil v modlitbě Hospodinu; tak jak to dělával po celý život.
A Hospodinova odpověď možná Samuela překvapila: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vyhov jim. Vždyť tímhle svým přáním nezavrhují tebe, milý Samueli. K tobě se chovají celkem slušně. Ale pohrdli mnou. Nechtějí, abych nad nimi kraloval. A to pro mě není vůbec nic nového. Protože takhle se vůči mě chovají od chvíle, kdy jsem je vysvobodil z egyptské otročiny!“ Boží vyvolení tady jen tak mezi řečí dostanou vysvědčení, jaké by si nikdo z nás nedal za rámeček. Hospodin, na rozdíl od starého soudce, není žádostí Izraelců zaskočen. Protože svůj lid dobře zná. A Samuelovi nařídí, aby jim vyhověl.
Ale nejdříve má lidu vysvětlit, co všechno ho zřízení monarchie bude stát; není to vůbec málo – Izraelci nepřijdou jen o významnou část majetku, ale i o svoji svobodu! Taková orientální despocie, to není žádná legrace. Panovník takového útvaru se buď rovnou považoval za vtělení božstva, nebo aspoň za jeho reprezentanta. Podle toho se pochopitelně také choval. Izraelští králové se sice měli podobných móresů vyvarovat a vládnout jako Hospodinovi služebníci. Ale mnozí selhali.
Izraelci se stanou občany regulérního státu a získají vůdce, po kterém tolik touží. Ale zároveň ztratí minimálně značnou část volnosti Božích dětí, spravovaných jen Hospodinovými řády. Protože Boží přikázání, zákony lásky a milosrdenství, pokud je člověk přijme, zajišťují mnohem víc svobody a dobra, než jakákoliv lidmi propracovaná právní soustava zákonů a vyhlášek.
Vůbec tu nebrojím proti modernímu právním státu. Naopak, jsem stále vděčnější za to, že žiju právě v téhle části světa. Ale víte, že zdaleka ne všechno se dá vtělit do zákonů a právních norem. Žijeme v době, která se všechno snaží ošetřit dalšími a dalšími zákony a vyhláškami. A ono to moc nefunguje. Protože kde chybí bázeň před Hospodinem, Bohem proměněné a uzdravené srdce, kde se vytratila dobrá vůle a láska k milosrdenství, ohled na druhé a jejich potřeby, tam další a další zákony nepomůžou.
Pak nepomůže ani osvícený monarcha, nehledě na to, že takový se těžko shání. (Mimochodem, není asi náhoda, že po letech života v demokracii dnes někteří naši spoluobčané opět touží po monarchii.) Je to jen nebezpečná iluze, které propadal Izrael a která je pořád znovu i pro církev velkým pokušením – představa, že si převzetím různých lidských vynálezů, zřízení a modelů zajistíme víc dobra a svobody, než nám nabízí náš Bůh. Nadšení, které se snadno obrátí ve skepsi, když se velká očekávání nenaplní.
Jednal tu snad Hospodin podle hesla „Kdo chce kam, pomozme mu tam“? Vzhledem ke skutečnosti, jak izraelské království nakonec dopadlo (katastrofou!), by nás něco takového mohlo napadnout. Ale spíš má příběh potvrdit, že Hospodin respektuje naši svobodu volby. Vzal žádost svého lidu naprosto vážně. A když se lid nedal přesvědčit rozumnými argumenty, vyhověl jeho touze. Ne snad jen proto, aby Izraele vytrestal. Království nakonec nedopadlo dobře, ale mělo i své světlé chvíle a panovníky, kteří Hospodina ctili a i snažili se dbát na jeho přikázání. I prostřednictvím prvního krále, Saula, který se ukázal jako svéhlavý a neposlušný, dokázal Hospodin vysvobodit Izraele z rukou nepřátel. A za Davida a Šalomouna dosáhla říše nebývalého rozkvětu.
Vtip je v tom, že i když někdy zvolíme špatně a vydáme se jiným směrem, než bychom měli, Hospodin to s námi nezabalí, nezlomí nad námi hůl. Dokonce je schopen různých zapeklitých situací, které způsobíme, využít k tomu, aby nás poučil a dopřál nám získat úplně novou zkušenost. Má moc způsobit, aby námi okamžiky svízelné a bolestné nakonec prospěly. A my pak můžeme s velikou úlevou vyznat, že On je Bůh, který své popletené a svéhlavé a bloudící ovečky skutečně nikdy neopouští.
Náš dnešní příběh se nedotýká pouze politiky nebo otázky církevní organizace. Víra, že Hospodin je v Kristu Ježíši naším Spasitelem a Králem, vede k proměně celého života. V něčem nemůžeme být jako ostatní, jsou oblasti, v nichž se by se měla viditelně projevit naše odlišnost. Patří k ní i to, že jsem teď spolu tady, a ne někde na zahrádce nebo v hospodě. Jak jinak se ještě může zdravá odlišnost projevit? Třeba tak, že zkusíme vytrvat při svém životním partnerovi, i když vůbec není dokonalý, ba že budeme i ochotni přiznat, že sami máme také nějakou tu chybu. Zkusíme zachovat věrnost, i když se ve světě kolem nás stává málem standardem opak. Člověk, který ctí jako svého Pána Hospodina a jeho Syna Ježíše Krista, dovede říct: „Promiň, zvoral jsem to. Ublížil jsem ti a je mi to líto. Odpusť mi prosím.“ Nevymýšlí si výmluvy a nehledá chyby jen u druhých. A pochopitelně se snaží taky odpustit a poskytnout provinilci druhou šanci – a klidně i třetí. To všechno jsou odlišnosti požehnané a Bohem žádané. Amen.