Kázání 10. září 2017

Milé sestry, milí bratři, minulou neděli jsme ještě vykládali 1. knihu Samuelovu. Dočetli jsme se až do okamžiku, kdy si Izrael vyžádá na Hospodinu krále, protože chce být jako ostatní národy. Ačkoli většina panovníků ve své úloze správců Božího lidu selhala a projekt nakonec zkrachoval a skončil v rozvalinách – Hospodin vzal tenhle nápad a touhu svého lidu vážně. Opatřil Izraeli krále podle svého srdce.
Vytoužený král přišel – a v příbězích evangelia, do kterých jsme se dnes začetli, je doslova na roztrhání! Ono se toho taky za celá staletí v Božím lidu příliš mnoho nezměnilo. Pořád spousta trápení a slabosti, spoutanosti a posedlostí. Ti, kteří byli slavně vyvedeni z egyptského otroctví, stále potřebují vysvobození. Nejvíc možná právě ti, kteří si myslí, že už všechno mají a jsou svobodní!
Ježíš před chvílí vzkřísil dceru představeného synagogy. A sotva odtamtud odejde, hned má v patách další prosebníky. Pronásledují ho dva slepí. Byli dva, takže si mohli nějak vzájemně pomáhat. Ale stejně je to zvláštní představa: muži, kteří nevidí na krok, opatrně, ale vytrvale kráčejí prašnou cestou a křičí do tmy před sebou s důvěrou, že tam někde musí být Ježíš.
Novozákoník Jiří Mrázek napovídá: jsou dva a následují Ježíše jako učedníci; to je přece církev! Církev, která zatím ještě Ježíše nevidí, ale doufá, že ho jednou spatří tváří v tvář. Církev, která ani pořádně neví, kudy jde. Ale modlí se, volá Ježíše a věří, že její Pán je tam někde vpředu a slyší.
„Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ Titul zaslíbeného a vyhlíženého krále-mesiáše. Ale tady to nemá mnoho společného s politikou. Ti dva postižení tímhle způsobem vyjádřili naději, že právě u Ježíše najdou zastání a slitování, že Nazaretský je ten, kdo může změnit jejich život. Ačkoli nevidomí, viděli ti dva dál než jiní.
Proč jim Ježíš neodpověděl hned, ještě na cestě? Proč otálel se svým slitováním? Neslyšel? Zkoušel jejich víru a vytrvalost? Spíš se s nimi chtěl setkat v domě, v soukromí. Tady také dojde k rozhovoru: „Věříte, že to mohu učinit?“ Ježíš se slepých neptá, jestli věří na zázraky a mají naději, že by se jejich situace přece jen ještě mohla změnit. Rozhodující je, od koho čekají pomoc a vysvobození.
Nastal čas vyznat víru. Někdo by mohl namítnout, že víra je čistě osobní věc a hlavně že je uvnitř, v srdíčku. Nač o ní mluvit? Pán Bůh ostatně zná naše srdce a ví, jak na tom jsme! A přece jsme jako křesťané vedeni k tomu, abychom se svou víru v Ježíše neostýchali vyznat i ústy. Nastávají v životě situace, nejenom v bohoslužbách, kdy je čas vyznat víru i slovem, jít s barvou ven, a třeba i s kůží na trh.
Když zazněla kladná odpověď, Ježíš se nejdříve dotkl jejich očí. Uzdravovací gesto léčitele? Spíš osobní kontakt, výraz solidarity. Ježíš tím dotekem dosvědčuje: „Bůh se od vás neodtahuje, neoškliví si vaši slabost a nemohoucnost a ubohost. Nejenže je tu teď s vámi, On si ta vaše trápení bere na starost, chce je nést spolu s vámi a za vás!“
„Podle vaší víry se vám staň.“ Od začátku tu nejde pouze o zázrak, ale především o víru, o spolehnutí na Ježíše a odvahu svěřit se plně do jeho rukou. Člověk může bádat v Bibli a vést o ní dlouhé rozpravy. Může odcestovat do Palestiny a navštívit svatá místa. Může se uklidňovat, že už přece udělal pro spásu vlastní duše vše, co se udělat dalo. Ale jen setkání s živým Pánem a důvěra v moc jeho slitování může otevřít oči a zprostit okovů, které s sebou člověk vláčí, nezhojených ran minulosti a vlastních selhání.
Překvapení: sotva se slepým konečně otevřely oči, hned od Ježíše uslyší: „A koukejte, ať se to nikdo nedoví!“ Nazaretský Mistr opravdu netoužil po věhlasu zázračného léčitele. Ale ti dva si prostě nemohli pomoci. Zkuste mlčet a dělat, že se nic nestalo, když se váš život tak nečekaně změnil a jste plni radosti a nadšení! Zkuste neříct aspoň svém rodině a nejbližším přátelům, že se tu objevila pomoc, jaké není rovno! Kdo v setkání s Ježíšem prohlédl a ožil, kdo pocítil tu velikou úlevu a radost, kterou přináší Boží milost, těžko si to může nechat jen pro sebe!
Sotva ti dva kdysi slepí odejdou, už je tu další. Němý. Mohlo by se zdát, že by to měl mít na cestě k Ježíšovi jednodušší, ale není to tak. Právě způsob, kterým navázali kontakt s Ježíšem ti dva slepí, je mu znemožněn. Má zavřená ústa. Ústa, kterými lze zajisté láteřit, nadávat a klít, ale hlavně je možné druhého potěšit, povzbudit, vyznat lásku, vyjádřit, co má člověk na srdci. Zažívám v domovech pro seniory nebo v nemocnici těžké chvíle, když se mi staří, vážně nemocní a postižení snaží něco sdělit – a ono už to někdy nejde. Tehdy si sám pro sebe říkám: „Chceš-li někomu sdělit něco důležitého, neodkládej to na později, pověz mu to při první vhodné příležitosti!“
Ústy lze ovšem také, a o to tady jde, volat k Bohu, modlit se. Právě tohle však bylo postiženému odepřeno. Nemohl Ježíše zavolat a říct mu, co ho trápí. Museli ho k Nazaretskému dovést. Ten člověk však nebyl jen němý, ale taky posedlý zlým duchem. Jeho postižení nemělo pouze fyziologické příčiny, nebyla to např. vrozená vada. Němý si s sebou přinesl něco zlého, co mu bránilo v komunikaci a izolovalo od jeho okolí i od Pána Boha. Něco, čeho ho mohl zbavit pouze Nazaretský.
Ježíš odhalil skutečnou příčinu jeho trápení a zasáhl. A němý promluvil. Jeho uzdravení je zmíněno vlastně skoro mimochodem. Jako bychom se měli spíš soustředit na to, co se dělo potom. Náhle zjišťujeme, že tohle uzdravení už neproběhlo v soukromí. Jsou tu zástupy a žasnou: „Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno.“ Skutečně? Vždyť třeba takoví proroci Elijáš nebo Elíša svedli leccos nevídaného! Ovšem to, co se děje prostřednictvím Ježíše z Nazareta, skutečně nemá obdoby. Že by se už opravdu přiblížilo Boží království?
Jenže ani evidentní zázrak nepřesvědčí zdaleka všechny. Farizeové nejásají, ale podezírají Ježíše z používání černé magie. Což bylo velmi vážné obvinění. Co na tom, že Ježíš od začátku káže a jedná ve jménu Hospodina zástupů a jeho služba lidem viditelně prospívá? Ono se fakt dá všechno obrátit v pravý opak, pomluvit a zpochybnit a pocákat kyblíkem špíny! Ale i tohle riziko na sebe Ježíš vzal. A každý sám se musí rozmyslet a rozhodnout, jestli před ním stojí další z lidových léčitelů či snílků o lepším světě – a nebo se k nám sklání sám Bůh?!
Pane, děkujeme za drobné i velké divy, jimiž nám prokazuješ svou lásku a věrnost. Pomoz nám je vidět i tehdy, když dotírají starosti. Svým slitováním obnovuj naši vděčnost a posiluj nás v trpělivém očekávání. Amen.