Kázání 24. září 2017

Milé sestry, milí bratři, tato Ježíšova řeč je uvedena jako slovo k dvanácti učedníkům, které Ježíš vyzbrojí mocí k uzdravování a vyhánění zlých duchů a vyšle je „ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Začne základními instrukcemi na cestu – co si s sebou vzít, vlastně spíš, co všechno s sebou učedníci tahat nemusejí, a jak se mají zachovat v určitých situacích. Řeč pak pokračuje a začíná být zřejmé, že tu Nazaretský mluví k církvi, nejen k apoštolům, ale i ke svým budoucím učedníkům a učednicím, ke všem, kteří se rozhodnou k následování.
Oddíl je v Českém ekumenickém překladu nadepsán „Povzbuzení ke statečnému vyznání.“ Používá tu Ježíš slova jako „statečnost“ nebo „odvaha“? Třikrát zazní „nebojte se!“ a k tomu Ježíš dodá, koho jediného bychom se naopak bát měli. Rozhodně nás povzbuzuje k vyznání, třeba i nestatečnému a docela tichému. Ví, že někdy bude nutné překonat obavy a nejistotu, jeho věrní svedou nejeden těžký vnitřní zápas. Hlavně překonat pokušení a přece jen vyznat, přiznat se ke Kristu!
Nebojte se lidských protivníků, kteří vás můžou nenávidět a pomlouvat a v krajním případě i zabít. Ale i kdyby se sebevíc snažili, nemůžou vás připravit o život věčný, který je vám darován v Kristu Ježíši. Raději se bojte toho, který má nad vámi skutečnou moc, jemuž patříte s duší i tělem.
Žijte v bázni Boží, ctěte a respektujte Hospodina jako Boha, jako nevyšší a rozhodující autoritu. Netýká se to pochopitelně pouze situací, kdy jde o život nebo aspoň o kariéru nebo o výhodu, kterou byste svým přiznáním se ke Kristu mohli ztratit. I když původním pozadím Ježíšova výroku je situace křesťanů vláčených pro víru před soudní instance, k zapření nebo naopak vyznání Krista může docházet i v méně dramatických okamžicích; jsme-li tázáni na svou víru nebo konfrontováni s lidskou nouzí a trápením. Základní pomůckou pro naše rozhodování má zůstávat ono apoštolské „více se sluší poslouchat Boha než lidi.“
A nebojte se, že pravda, na kterou jste vsadili svůj život, zůstane utajena! Nedejte si nikým namluvit, že Království, které vyhlížíte a o jehož příchod prosíte, je pouhým přeludem, iluzí, kterou si vysnila vaše unavená, ztrápená mysl, projekcí těch nejkrásnějších lidských představ o dobru, které bohužel zůstanou nenaplněny. Nenechte se stáhnout do rezignace a apatie! Pravda evangelia se jeví tak bezbranná; lidé ji mohou ignorovat, popírat nebo různě ředit, mohou před ní utíkat nebo ji nenávidět a pronásledovat její vyznavače. Bůh dokonce připustil, aby Pravdu na okamžik uložili do hrobu a zavalili kamenem. Ale jen na okamžik!
Blíží se den, kdy Bůh svoji pravdu prosadí. Zavržený a ukřižovaný Beránek se zjevně ujme vlády nad celým stvořením. Protože Bůh zjeví svoji pravdu, ukáže se také jasně, co všechno byla jen lež, klam a mámení, co nesloužilo životu, ale rozkladu a smrti. A rozsoudí to sám Bůh, ne lidé. S touhle nadějí a výhledem se máme učit už dnes z Ježíšovy pravdy žít a přiznávat se k ní.
Nebojte se, nic nezůstane skryto! Ani naše osobní zápasy a oběti, trápení a těžkosti, jimiž v životě procházíme, nezůstanou Bohu utajeny. Nejde tu o nějaké detailní prosvícení a zrentgenování naší cesty nebeským pozorovatelem a soudcem, aby vyšlo najevo především, co všechno jsme nedodělali a pokazili. Ježíš mluví o Božím láskyplném zájmu o každého z nás.
Použil tu na první pohled snad trochu zvláštního srovnání s vrabci. O tyhle ptáčky se moc nestaráme. Asi je ani moc nevnímáme, pokud jich není víc pohromadě; spíš si všimneme sýkorky, pěnkavy nebo stehlíka, kteří jsou přece jen výrazněji zbarvení. Jakou pro nás mají vrabci cenu? Dala by se nějak vyčíslit v haléřích nebo korunách? Vidíte, ale Pán Bůh se i o tahle nenápadná stvořeníčka stará, zaopatřuje je potravou, ví i o jejich trampotách a pádech. Jak by nevěděl o problémech a trápeních svých dětí?!
Ptactvo nebeské se v Matoušově evangeliu objevilo už dřív, v Kázání na hoře, kde Ježíš nabádá své učedníky: „Nemějte starost, nepečujte, důvěřujte přece nebeskému Otci, že se o vás ve všem postará!“ Podobně i tady Ježíš povzbuzuje: „Jestliže Bůh ví i vzletech a pádech vrabečků, nezůstanou mu samozřejmě skryty ani vaše vzlety a pády. Má vás dobře spočítané, nikdo z vás se mu neztratí. Zná vás do posledního vlásku na vaší hlavě! Bůh Otec ví nejenom o každém vašem vlasu, který dopadne na zem, ale taky o každém povzdechu a slzičce, která vám steče po tváři, aniž byste si to někdy sami uvědomili. Tak se nebojte, záleží na vás mnohem víc než na vrabcích!“ (I když samozřejmě i ti vrabci mají v přírodě své místo a důležitost!)
„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ Ježíš tady odkazuje na poslední soud. Ale neměli bychom to slovo o soudu chápat jako trvalou hrozbu, damoklův meč, který visí nad celým naším životem. Jako křesťané víme, že soud přijde i komu je svěřen; už to je zvláštní výsada! A hlavně věříme, že spolu s ním se blíží také Boží království. Soud zajistí, že do toho nového věku neprojde nic z toho, co tam nemá co dělat – žádná lež, křivda, hřích, žádné utrpení, už žádné zlo.
A přiznávat se k Ježíšovi nemusíme hned mučednickou smrtí. Formou vyznání je i to, že nedělní dopoledne trávíme tady ve společenství Slova, modliteb a písní, chval a proseb. K vyznání patří, jsem-li tázán, nezatloukat, že patřím Ježíši Kristu, že nežiju jen z vlastních zdrojů a sil, ale moje naděje má kotvu až v nebi. A jistě k vyznání patří odhodlání stvrdit i činem, že to myslím vážně, že mi za to můj Pán a Spasitel stojí. Pomáhat, dávat a nečekat na oplátku, odpouštět. Sílu i odvahu k tomu nám dá Bůh, jemuž jsme pro Ježíše Krista drazí a milí víc, než bychom se odvážili doufat.
Ježíši Kriste, náš Pane, děkujeme, že svou láskou přemáháš náš strach a probouzíš důvěru. Prosíme, vlévej naší víře vždy novou sílu, aby se naše naděje mohla stávat povzbuzením a pozváním pro druhé. Amen.