Kázání 22. října 2017

Milé sestry, milí bratři, protože se přiblížilo vlastní výročí reformace, zvolil jsem pro dnešní kázání jeden z textů, které sehrály důležitou roli v životě, v teologickém hledání a tázání Martina Luthera, a poté i mnoha dalších. Tahle slova jsou víc než jen promyšlenou řečí apoštola Pavla. Jsou evangeliem, dobrou zprávou, jejímž cílem je osvobodit a uzdravit člověka a přivést ho zpět k Bohu, jeho Stvořiteli a Příteli.
Ta slova nejsou jen suchou akademickou výpovědí židovského učence, ale úlevným zvoláním vysvobozeného člověka. Pavel byl v Písmech vzdělaný farizeus, který se podobně jako mnoho jeho soukmenovců snažil získat spravedlnost před Bohem tím, že naplní požadavky Božího zákona. Až setkání s živým Kristem mu otevřelo oči i mysl a zásadně mu změnilo život. Tak, že se ze zavilého pronásledovatele církve stal nejhorlivější a nejoddanější křesťanský misionář.
Po mnoha staletích prošel podobnou cestou i augustiniánský mnich Luther, kterému nedopřály klidu otázky: „Už jsem udělal dost, aby mě Bůh shledal spravedlivým? Vždyť jsem hříšník a svatý Bůh mě musí odsoudit! Čím bych se jen mohl vykoupit? Co jen si počnu?“ A jak veliká musela být jeho radost a úleva, když mu při četbě Pavlových listů začalo svítat: „Ale vždyť já nemusím! Bůh už udělal vše proto, aby mě zachránil. A na mě je, abych jeho dílo přijal vírou!“
Nakolik je běžné se v životě omlouvat a ospravedlňovat, odstrkovat od sebe vinu a nenápadně ji posunovat směrem k druhým? Nejsme přece jen zvyklí spíš si věci zasluhovat, jednat podle zásady „něco za něco“, než přijímat s dětskou bezprostředností? Pokud ano, můžeme tenhle svůj zlozvyk nepřenášet i do vztahu k Bohu? A náhle – to nejdůležitější a nejkrásnější docela zadarmo?! Smíření s Bohem jen prostřednictvím víry v moc Ježíšovy oběti. Spása jako dar Boží milosti, přijímaný pouhým vděčným přitakáním těch, kteří uvěří. Volný přístup k Bohu jen prostřednictvím víry v Ukřižovaného a Vzkříšeného. To je přece k neuvěření!
Taky se proti těmto apoštolovým slovům, proti prosté pravdě evangelia probouzí zas a znova odpor – ne někde venku v necírkevním prostředí, ale přímo v církvi! „Jo milost a odpuštění byste chtěli? No to není jen tak, to musíte nejdřív…“ A pomalu se začaly hromadit podmínky a náboženské povinnosti a mezi věřícího a Boha se zkoušela naštelovat mocná instituce hromadící dogmata a dekrety. Co potom zbylo Husovi a Lutherovi a Kalvínovi a dalším, když z Písma zaslechli Kristův hlas, než se vzepřít proti zaběhnutým pořádkům a nechat znovu naplno zaznít evangelium!
„Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří.“ Posláním zákona není jen zjevit dobrou Boží vůli a zároveň člověku ukázat, že není schopen ji naplnit, usvědčit ho z hříchu. Starý zákon jako skutečný Boží dar také ukazuje k východisku z té pro člověka zapeklité, bezvýchodné situace. Řešení nemáme v rukou my lidé, ale Bůh.
Tak počkat; vysvobození z moci hříchu, copak to je na pořadu dne? Hledají se řešení nejrůznějších problémů – od neklidu v Katalánsku až po nekončící válku v Sýrii, od stávek za další zvýšení platů až po různé úvěrové bubliny, které se v různých částech světa nafukují a můžou způsobit další finanční krizi. Kdo by se zdržoval s nějakým hříchem?
Mně osobně povědomí o univerzalitě, všeobecnosti lidské porušenosti pomáhá pochopit a nějak zpracovat věci jinak nepochopitelné – proč se i tak velkolepé a v zásadě dobré projekty, jako je podle mě například Evropská unie, začnou dříve nebo později zadrhávat. Nebo proč tolik příslušníků mého milovaného národa v právě uplynulých parlamentních volbách volilo úplně jinak než já. Proč, jak se zdá a jak jsem v posledních týdnech několikrát vyslechl, tolik lidí v našem národě touží po vládě pevné ruky?
„Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…,“ řekne nekompromisně a dost nekorektně apoštol. V tom jsme si všichni rovni. Člověk, který se vzdálil Boží slávě, a tedy Bohu; ne že by se Bůh vzdálil jemu, to člověk má pořád tendenci plížit se pryč od svého Stvořitele. Myslí si, že se už konečně osvobodil, když si bude vládnout a určovat pravidla sám. Ale jeho vzpoura vůči Stvořiteli končí v bezradnosti, takže za sebe nakonec nechá rozhodovat jiné lidi a dá se vést tam, kam původně ani nechtěl.
Ale tady apoštol naštěstí nekončí: „… jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní krví se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.“ Bůh už zjevil svou spravedlnost – v Ježíšově kříži. Ten, který jediný nás mohl zprostit našich nepravostí, to taky učinil. Když je psáno, že „Ježíše ustanovil“, neměli bychom to chápat tak, že Bůh obětoval Nazaretského v zápase se zlem jako figurku na šachovnici. Ježíš svobodně přijal Boží povolání a vydal se do služby lásky a spravedlnosti, která mu paradoxně vynesla u lidí nenávist a nakonec smrt.
Je to paradox – kříž a Ježíšova prolitá krev jako nejvyšší zjevení a důkaz veliké Boží lásky a touhy po člověku. Paradox tak silný, že potřebujeme pomoc Ducha svatého, abychom ho mohli přijmout. Boží ruka podaná na smíření znepřátelenému člověku. Na všeobecnou porušenost Bůh odpověděl univerzální nabídkou milosti, kterou je možné uchopit pouhou vírou. Proto je to opravdu pro všechny. Jakmile by tu byly jakékoliv další podmínky a požadavky, bylo by zle. Ale Pán Bůh nežádá nic než víru, která, je-li skutečná, rozkvete nadějí a dá život lásce.
Držme se pevně nabídnuté ruky, Kristovy milosti, která, ač se nám dává zdarma, vůbec není laciná a nemá prošlou lhůtu trvanlivosti. Milost nám pomůže přijmout a zvládnout i to, čemu momentálně nerozumíme a třeba ještě dlouho neporozumíme. Zaštítí nás, abychom nerezignovali na modlitby a nepřestali myslet v dobrém i na ty, s nimiž v žádném případě nemůžeme souhlasit, abychom vytrvali v odpuštění a milosrdenství.
Slitovný, odpouštějící Bože, prosíme, obracej naše srdce od pomíjivého k tomu, co zůstává, od všech falešných jistot k tvému Slovu, které poskytuje pevnou oporu. Amen.